úterý 23. srpna 2016

Archimandrita Efrém Vatopedský o Církvi


Církev je duchovním místem, v němž komunikujeme s Bohem. Jestliže chceme být pokojní a v klidu nalézt vnitřní harmonii, musíme správně komunikovat s Bohem. A jak toho dosáhnout? Dodržováním Božích přikázání. Boží přikázání nejsou morálním kodexem, který budeme-li dodržovat, tak bude všechno v pořádku. Vůbec ne. Přikázání jsou terapeutickou metodou, jak léčit lidi. Neboť jestliže je budou lidé dodržovat, obdrží – jak říká sv. Řehoř Palama – nestvořenou Boží energii. Lidem něco schází, jsou nemocní. Všichni jsme nemocní. Po Pádu je celé lidstvo nemocné. A míra nemoci každého člověka je odvislá od toho, jak moc je hříšný. A je to tato hříšná a nemocná osoba, kterou na sebe bere Kristus, dá ji plnost a oslaví ji.

V této době zakoušíme velkou radost, neboť Církev, náš ekumenický patriarchát se chystá oficiálně svatořečit otce Porfyria. To není obyčejná věc. Není to běžná událost. Uprostřed zmatku, který je kolem, přichází Církev a co říká? Že je živá a oddaná svému dílu. Co tedy dělá? Jak řekl jeden svatohorský starec: Církev je továrnou, která vyrábí světce. Toto dělá Církev. To je její misie a dílo, v němž pokračuje i nadále.

Svatý Porfyrios byl maličký, slepý stařec. Podívali jste se na něho a ihned ho odbyli – ne ovšem Církev. Vzpomínám si na jeho žáka z Kavsokalyvie, kam svatý Porfyrios odešel dožít: na místo, kde byl postřižen na mnicha. Otcové ho posadili na terasu v kelii svatého Jiří a starec řekl: „Jsem slepý, ale vidím na kilometry daleko. Vidím před sebou moře a ryby v jeho hloubce.“ A přitom byl slepý! Řečeno tělesnou terminologií, byl slepý. Sám svědčil o tom, že když stavěl velký monastýr v Milesi, šel do okolí hledat vodu. „Šel jsem a našel jsem vodu, a ve své mysli jsem mohl ochutnat, jestli je slaná, nebo dobrá.“ To jsou divy, které přináší Boží milost. Zázraky. Jaké zázraky? Zázraky Boží osoby, oslavené osoby, osoby, která touží po Bohu, která miluje Boha.

Svatý Porfyrios byl někdo, kdo miloval Boha, miloval lidi, sloužil jim a dnes je ozdobou Církve Kristovy.

(…)

Všichni bychom se měli probudit a slyšet alarm, neboť duchovní budíček je rovněž důležitý. Máme nesmrtelnou duši. Musíme pokročit, musíme najít Krista. Víte, svatý Porfyrios říkal, že Kristus je všechno. Kristus je láska. Je náš otec, náš přítel, podstata našeho života. Proto také jeden starec řekl správně a výstižně, že žijeme v době deprese. Lidé dnes trpí depresí. Proč myslíte, že tomu tak je? Protože lidé nemají v sobě Ducha Svatého, jenž je radostí a my všichni chceme mít radost. Podívejte se na pohlednice – všichni si na Vánoce přejeme všechno nejlepší. Dnes už sice ne tolik, protože máme email, ale přece: přejeme si „veselé Vánoce a šťastný nový rok“. Všichni chceme mít radost, nebo ne? Ale kolik z nás ji najde? Radost není psychologická věc, není to psychologický stav, ale duchovní stav – ovoce Ducha Svatého. A víte, kdy a kde najdeme radost? Když najdeme Krista.

Podívejte se na svaté, mučedníky, vyznavače, na blažené, kteří tolik trpěli ve svých životech, ale za tím vším se skrývala radost, něha, povznesení, protože to je přesně ovoce Ducha Svatého.

To jsem vám chtěl dnes říct. Musíme najít Krista. Musíme si uvědomit, že nejprve je třeba hledat Království nebeské a jak řekl Kristus: „všechno ostatní vám bude přidáno.“ Nesrovnávejte proto Církev s klerikou. Někteří lidé, kteří nosí kleriku, nás mohou pohoršovat, nemusí mít tolik účasti. To ale neznamená, že bychom kvůli několika špatným doktorům měli odmítat lékařskou vědu. Kristova Církev je nestvořeným prostředím, v němž jsme oslaveni. Proto se modlím, aby nám Boží milost v těchto těžkých dnech byla nápomocna, protože vím, že přijdou těžké časy. Nic není jednoduché.

(…) Budeme muset přetrpět mnohé těžkosti, ale nepřestaneme věřit v Boha. A Bůh nás nikdy neopustí.

Přeloženo z kázání 10. prosince 2013. Zdroj: Pemptousia.com 

pondělí 29. února 2016

Starec Tadeáš Vitovnický – O pokání


Existuje mnoho druhů slz. Někteří lidé pláčou ze vzteku, jiní ze záště vůči bližnímu, další proto, že jsou uražení. Někteří pláčou, protože ztratili milovaného člověka. Existuje mnoho druhů slz. Jsou také slzy pokání, když člověku poví jeho svědomí, že spáchal mnoho hříchů. Když si uvědomí svou hříšnost, tak pláče. Je to čin Boží milosti – duše se kaje a hřích je smýván slzami. Jsou to slzy pokání, které jsou darem od Boha. Když si člověk uvědomí svou hříšnost, postupně se osvobozuje a ponechává všechny své starosti Pánu. Jeho duše je pokořena a dochází k tomu ve stavu milosti. Modlitba vyžaduje život bez jakýchkoli starostí, protože i ta nejmenší starost narušuje naši modlitbu, jak říkají svatí otcové. Tak jako může být náš pohled rozmazán drobnou částečkou prachu, i ta nejmenší starost překáží našemu soustředění v modlitbě. Když jsme spojeni s Pánem, naše duše je v klidu a sestupuje na nás milost. Ten, kdo přebývá ve stavu milosti, je připraven plakat pro každého. Pláče, když vidí utrpení zvířete, rostliny, člověka... Takový člověk je vždycky připraven prolévat slzy za celý svět. To znamená, že je v něm Boží milost a že jeho slzy jsou darem od Boha. Jsou to slzy spásy. Přivádějí duši k dokonalosti. Dokonalosti nelze dosáhnout staráním se o věci tohoto světa. Pán řekl, ať se nezatěžujeme jídlem, pitím a péčí o tento svět.

***

Všichni neustále hřešíme. Uklouzneme a padáme. Ve skutečnosti padáme do pastí, nastražených démony. Svatí otcové a světci nám vždycky říkají, že „je důležité po pádu ihned vstát a kráčet dál k Bohu.“ I kdybychom padli stokrát za den, nevadí; musíme vstát a jít k Bohu, aniž bychom se ohlíželi nazpět. Co se stalo, stalo se – je to minulost. Jen jdi dál a celou dobu pros o Boží pomoc.

***

Pamatovat si hřích, který jsme spáchali, neznamená, že nebyl odpuštěn. Toto upamatování je jen varováním, abychom nezpychli a znovu nezhřešili. Ve skutečnosti jsme to my – a ne Bůh –, kdo si nemůže odpustit. Nemůžeme si odpustit pro svou pýchu. Pravé znamení toho, že byl hřích odpuštěn, je, že se už neopakuje a že jsme nabyli klidu. Také je důležité, jak strávíme poslední roky svého života. Bohulibý život ve stáří zahlazuje hříchy mládí.

***

My lidé vždycky sklízíme plody svých myšlenek a tužeb. Jestliže jsou naše myšlenky a touhy špatné, nemůžeme sbírat dobré ovoce. Celé lidstvo sklízí plody svých myšlenek a tužeb. Pán řekl o svém druhém příchodu: „Naleznu víru?“ (L 18, 8). Proto se musíme snažit zlepšit svůj charakter, dokud jsme ještě v tomto životě – vstoupíme totiž do věčnosti s týmž charakterem. Máme šanci změnit se k lepšímu, pokud se budeme kát ze všech svých zlozvyků, ale až vstoupí duše do věčnosti, nebude se moci za sebe modlit. Nevěděl jsem to, ale jednou jsem měl možnost zakusit, jak má duše opouští tělo. Cítil jsem, že už se za sebe nemůžu modlit. Modlil se za mě jeden mnich, ale já jsem nemohl. Můj čas na pokání skončil.



Přeloženo z knihy Our Thoughts Determine Our Lives. The Life and Teachings of Elder Thaddeus of Vitovnica (St. Herman of Alaska Brotherhood 2014, s. 103-105).

čtvrtek 11. února 2016

Jubileum vladyky Simeona


V pátek 12. února se dožívá požehnaných devadesáti let vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský. Významný pravoslavný teolog, vysokoškolský pedagog, překladatel, spisovatel a hlavně duchovní pastýř má za sebou bohatý život a rozsáhlé dílo.

Vladyka Simeon, křestním jménem Radivoj Jakovljevič, se narodil v roce 1926 v Praze do smíšené srbsko-české rodiny. Dětství strávil spolu se svými dvěma bratry v Záhoří u Svatojánských proudů, kde měl jeho otec, inženýr Milutin Jakovljevič, pronajatý statek. Po obecné škole ve Slapech nad Vltavou chodil do reálného gymnázia v Karlíně, kde také maturoval. Doplňující maturitu z latiny a filozofie složil v roce 1945 na reálném gymnáziu v Praze – Truhlářské ulici. Hned poté nastoupil na studium teologie na Karlově Univerzitě. Letní semestr roku 1947 strávil na teologické fakultě Bělehradské univerzity, nicméně ještě téhož roku odešel studovat na Leningradskou duchovní akademii, kterou ukončil v roce 1953 obhájenou prací Pravoslavné učení o spáse v díle patriarchy Sergije. V době svého leningradského pobytu začal také veřejně publikovat. První článek vyšel v Hlasu pravoslaví v roce 1948 pod názvem Dopisy českého bohoslovce z SSSR.

Po návratu do vlasti se stal vladyka Simeon v roce 1953 hospodářským tajemníkem prešovské eparchie a zároveň začal vyučovat na tamní teologické fakultě. Mezi jedo předměty patřily zprvu patrologie a homiletika. Po onemocnění archimandrity Jana (Kuchtina) převzal rovněž výuku Starého zákona. Starozákonní biblistika se stala jeho výsostnou disciplínou. K jejímu rozvoji přispěl cennými studiemi, překlady do češtiny i samotnou pedagogickou prací. Jeho erudované přednášky a náročné zkoušky pomohly formovat generace studentů, kteří pod ním absolvovali starozákonní biblistiku od padesátých let až do nedávné minulosti, kdy vladyka Simeon navzdory svému věku bravurně přednášel na detašovaném pracovišti prešovské fakulty v Olomouci.

V září roku 1958 se vladyka oženil, v listopadu byl metropolitou Janem vysvěcen na diakona a 25. prosince v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze na kněze. V létě následujícího roku byl donucen slovenskou státní správou k odchodu z prešovské fakulty. Nastoupil na kněžskou službu místo svého těžce nemocného tatínka v Mariánských Lázních. Kromě místní církevní obce, již tehdy složené z různých národností (vedle Čechů z Volyně ji tvořili Rusové, Ukrajinci a Bulhaři), pastýřsky pečoval o věřící z nedalekého Těšova a Teplé. Obzvláště rád se vladyka věnoval dětem. Vyučoval náboženství ve školách i rodinách, pořádal vánoční a velikonoční besídky, pro něž skládal program, organizoval poutě, výlety a letní tábory. V letech 1967 a 1976 musel vladyka čelit vyšetřování ze strany komunistické moci. Hrozilo mu odebrání státního souhlasu a zákaz služby. Teprve „Boží pomocí a intervencí věřících“ – jak napsal jeho přítel, otec Jan Křivka – se podařilo vladyku na místě mariánskolázeňského duchovního správce udržet.

V roce 1962 absolvoval dálkové studium překladatelství na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze. Jeho odborné překlady začaly vycházet v církevním tisku. V roce 1969 ho pak vyzval profesor Miloš Bič k účasti na Starozákonní překladatelské komisi, která připravovala ekumenický překlad Písma svatého. Po jeho vydání skupina pracovala na překladu starozákonních pseudoepigrafů. V roce 1982 vladyka Simeon obhájil na pravoslavné teologické fakultě v Prešově disertační práci Izajášův Ebed Jahve a smysl jeho utrpení. Následně se pravidelně účastnil kongresů Mezinárodní organizace pro studium Starého zákona a zastupoval československou pravoslavnou církev v dialogu se starokatolíky a luterány. Hned po pádu komunismu usiloval v roce 1990 o založení pravoslavné teologické fakulty v Čechách; po prvním ročníku, konaném v Mariánských Lázních, byl studijní obor pravoslavné teologie začleněn do programu Husitské teologické fakulty v Praze a vladyka Simeon se stal jejím řádným pedagogem se specializací na exegezi Starého zákona.

V roce 1996 ovdověl. O dva roky později byl zvolen pomocným biskupem pražské eparchie. Vysvěcen byl 21. června 1998 v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze. V neděli 9. dubna 2000 byl slavnostně intronizován v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci na biskupa olomoucko-brněnského. Titul arcibiskup mu byl udělen v roce 2006. Během šestnácti let své biskupské služby na Moravě vladyka Simeon navázal plodně na své předchůdce: budoval chrámy, vysvětil mnoho nových kněží, staral se o věřící i v té nejzapadlejší obci. Do toho přednášel, psal, publikoval.

Jeho literární dílo zahrnuje pastorační listy, odborné studie, exegetické články, kázání, úvahy, vysokoškolská skripta, překlady, knižní monografie, ale i beletristické texty. Od konce čtyřicátých let publikoval vladyka v pravoslavném církevním tisku stovky článků. Podstatnou část z nich tvoří příspěvky na starozákonní témata a texty věnované dětem. Kromě toho však byly publikovany jeho články povahy liturgické (Svaté tajiny, Archijerejská svatá liturgie), misiologické (Křesťanská misie a evangelizace v dnešním světě), hagiografické (sv. Olga, sv. Makarios, sv. Sáva Srbský, Odkaz světců), bioetické (O přerušení těhotenství), historické (Češi na Athosu) ad. Stranou nemohou zůstat ani medialony osobností (patriarcha Sergij, archimandrita Sávva, prof. Jan Heller, otec Pavel Axman), zprávy z církevního života či úvahy na různá duchovní témata.

Již v padesátých letech vydal vladyka na prešovské fakultě exegetická skripta k téměř celé Bibli (kromě knih Mojžíšových). Z vladykových překladů uveďme články Georgije Florovského Pravoslavné bohoslužebné zpěvy a jejich skladatelé či archimandrity Vladimíra Evangelní zákon vydaný Spasitelem. Jeho stěžejní překlad studie patriarchy Sergije Pravoslavné pojetí spásy vyšel nedávno knižně. Z knih samotného vladyky jmenujme monografii Tajemství starozákonního proroctví (2005), evangelijní úvahy Ježíšův příchod (2003) či soubor vánočních povídek Doteky odjinud (2000). Kromě toho časopisecky publikoval i několik básní. V roce 1990 pak vladyka připravil k vydání knihu archimadrity Sávvy Život našeho Pána Ježíše Krista.  

Vladykovo celoživotní dílo – literární, teologické, pastorační – je důkazem o Boží věrnosti svému služebníku, přes všechna příkoří, zkoušky a těžkosti, kterými musel projít. Je naplněním slov proroka Izajáše, jež v ekumenickém překladu znějí:

„Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.“ (Iz 43, 2–3)


úterý 5. ledna 2016

Starec Nikon o Svaté Hoře Athos


Lidé jsou dnes přesyceni nejrůznějšími věcmi. Jsou bombardováni televizí, novinami, časopisy, mnoha informacemi – nikoli však poznáním. A protože tady nemáme elektřinu, rádio, televizi, ani noviny, tak žijeme svůj život. Nečteme o životě, nežijeme životy druhých tím, že se na ně díváme v televizi. Žijeme svůj skutečný život a lidem se to líbí, protože to je život, který ztratili. A teď znovu objevili, že není nutné mít všechny ty věci, o nichž se nás snaží televize přesvědčit, že je potřebujeme. Potřebujeme méně, než si myslíme. A tady lidé mohou najít útěchu. Zklidní se, znovu objeví sami sebe, svůj skutečný smysl života a zjistí, že mohou vést krásný a šťastný život s méně věcmi.        

čtvrtek 24. září 2015

Starec Tadeáš Vitovnický – O službě Bohu a bližnímu


Každá práce zde na zemi je Božím dílem. Přesto vždycky pracujeme s výhradami, bez upřímnosti. Nejen Bůh, ale ani žádná lidská bytost to nemá trpět. Víme, že vesmír patří Bohu, že Země je Boží planeta a že všechno patří Bohu – nehledě na práci, kterou děláme.

Ať je člověk dobrý nebo ne, zbožný nebo ne, oddaný pracovník nebo ne – vždycky za to bude zodpovídat. Neměli bychom příliš přemýšlet o tom, kdo jsou naši nadřízení, nebo kdo je naším zaměstnavatelem. V mysli bychom měli mít jen to, že každá práce na zemi a v celém vesmíru je Božím dílem, a jako taková by měla být vykonávána od srdce, bez výhrad. Pokud tak činíme, můžeme se osvobodit od našeho vnitřního odporu. Každá naše činnost pak pomůže bližnímu, počínaje naší rodinou, ať už jsme kdekoli. Proto musíme být vždycky upřímní. Potom budeme vyzařovat pokoj, klid a lásku a zpětně za to budeme milováni. Svými myšlenkami buď přitahujeme, nebo odpuzujeme své nepřátele, přátele, rodinu a bližní. Avšak lidé to obvykle berou na lehkou váhu, a v důsledku toho hodně trpí.

***

Naše plány a zájmy často překáží našim životům. Myslíme si, že nikdy v ničem neuspějeme, dokud vše úzkostlivě nezařídíme. Musíme se sice snažit dělat vše tak, jak nám říká naše svědomí, ale nic bychom neměli dělat ve spěchu. Právě když spěcháme, tak nás nepřítel chytá do pasti. Ve spěchu si nedokážeme uvědomit, zda jsme neřekli něco, čím jsme ublížili svému bližnímu, nebo zda jsme ho neignorovali, protože nemáme čas na něho myslet. Jsme příliš zaneprázdněni svými plány, které nosíme v hlavě. Takto je jednoduché hřešit proti bližnímu. A když hřešíme proti bližnímu, hřešíme vlastně proti Bohu, protože Bůh je všude. Přebývá v duši každého z nás. Náš vztah k bližnímu určuje náš vztah k Bohu.

Zdá se, že nechápeme jednu věc: není dobré, když vracíme lásku těm, kdo nás milují, a nenávidíme ty, kdo nás nenávidí. Nejsme na správné cestě, pokud tak činíme. Jsme synové světla a lásky, synové Boha, Jeho děti. A proto musíme mít Jeho vlastnosti lásky, pokoje a laskavosti ke všem.

***

Každá práce je Božím dílem. Každý úkol by měl být vykonán od srdce, protože nepracujeme pro lidi, ale pro Boha. Bůh je všudypřítomný. Celá planeta Mu patří; celý vesmír je Jeho. Nezáleží na tom, kdo je náš šéf, jestli je to dobrý člověk nebo jestli vede svůj podnik dobře, nebo ne – musíme dělat svou práci pro Boha. Protože když pracujeme pro Boha, naše srdce a mysl jsou otevřeny, ale když ne, říkáme věci jako: „Nebudu pro něho pracovat; je to líné budižkničemu, které celý den jen sedí, ale dostane zaplaceno víc než já.“ To je znamení, že neděláme svou práci od srdce. Pán říká: „Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech“ (Zj 3, 16). Musíme být horcí, nebo studení.

***

Pán povolal každého z nás k bytí s určitým cílem a plánem v mysli. Každé stéblo trávy má na této zemi nějaké poslání a platí to i pro lidi! My však často narušujeme a zasahujeme do Božích plánů. Máme svobodu přijmout, nebo odmítnout Boží vůli. Bůh, jenž je Láska, nám naši svobodu nechce vzít. Byla nám dána naprostá svoboda, ale my máme ve své bláznivosti často mnohé neužitečné touhy.

***

Rodiče si vždycky přejí, aby jejich děti byly šťastné, spokojené a vděčné za veškerou jejich práci a oběť. Takže když vidí, že děti mají špatnou náladu a jsou nevděčné, je jim to líto. Tak je to i s naším nebeským Otcem. Dal nám všechno, ale my jsme pořád nespokojení a sklíčení. Místo toho, abychom Bohu za všechno děkovali a chválili Ho, vyjadřujeme náš vděk pouze slovy, ale naše srdce zůstávají studená. Radost je vděk, a když se radujeme, je to ten nejlepší výraz vděku, který můžeme dát Pánu, jenž nás vysvobozuje od smutku a hříchu.

***

Bázeň Boží není jako onen zvířecí strach ze světa. Náš strach je taky takový a musíme se ho snažit přemoci. Tento strach pochází z podsvětí. Náš život je naplněn strachem. Bojíme se, co přinese zítřek a co nás v budoucnu čeká... To je zvířecí strach. Bázeň Boží je naopak to, když Boha miluješ, když ho doopravdy miluješ z celého svého srdce a nechceš Mu nikdy ublížit nebo Ho zarmoutit – nejen svými skutky, činy a slovy, ale i svými myšlenkami. Chceš Ho potěšit vším, co děláš nebo co říkáš. To je bázeň Boží – strach z toho, čím bys zarmoutil nebo ublížil svému Rodiči.


Přeloženo z knihy Our Thoughts Determine Our Lives. The Life and Teachings of Elder Thaddeus of Vitovnica (St. Herman of Alaska Brotherhood 2014, s. 92–98).


středa 16. září 2015

Sv. Paisios Svatohorec – Předzvěst smrti otce Metoděje a otce Jáchyma


O svátku Povýšení Svatého Kříže v roce 1978 zavolal otec jeromonach Metoděj z Kelie svatého Theodora v Karyes otce jeromonacha Kryštofa, který žil pod Karyes. Poslal ho do svatého monastýru Kutlumusiu, kde pobýval ve svém stáří jeho krajan, otec Jáchym (všichni tři byli Rumuni z téhož bratrstva), aby mu řekl, ať se připraví, neboť oba (tedy otec Metoděj a otec Jáchym) na druhý den zemřou.

Otec Kryštof tedy odešel do monastýru Kutlumusiu a řekl mu:

„Požehnejte, otče Jáchyme. Otec Metoděj mi řekl, abych vám řekl, ať se připravíte, protože zítra oba dva zemřete ve stejnou chvíli. Prosí vás, abyste mu odpustil všechno špatné, co vám udělal.“

Když to otec Jáchym uslyšel, radostně mu odpověděl:

„Hospodin požehná. Když to říká otec Metoděj, musí to být pravda.“

Otec Jáchym toho dne přijal svaté tajiny a řekl diakonovi Anastasiovi:

„Poprvé ve svém životě cítím takovou radost!“

Pak šel do své kelie, radostně očekával hodinu své smrti a rumunsky znovu a znovu opakoval: „Přesvatá Bohorodice, má matko, Přesvatá Bohorodice, má matko...“

Jak by naše Přesvatá Bohorodice nebyla jeho matkou, když jako šestnáctiletý chlapec opustil svou rodnou matku a otce a odešel do Zahrady naší Nejsvětější Paní, aby se stal mnichem? Od dětství až do svých devadesáti let byl pro lásku ke Kristu duchovním přistěhovalcem na Svaté Hoře, aby získal bohatství věčnosti! Ve svých šestnácti letech byl vymazán ze světa a zapsán do „Knihy života“.

Mezitím, co odříkával slova „Přesvatá Bohorodice, má matko, Přesvatá Bohorodice, má matko...,“ v pět hodin byzantského času zavřel jako dítě oči a pokojně usnul v náruči své matky.

V tu samou chvíli zesnul v Pánu spravedlivou smrtí ve svých asi sedmdesáti letech otec Metoděj. Ty dvě posvěcené duše odešly spolu, neboť mezi nimi vládla velká láska. Prosili Boha, aby v tomto ani v příštím životě nebyli rozděleni. Dobrý Pán byl k jejich prosbě milostivý a je milostivý i k nám, abychom i my z toho měli užitek. Amen.



Přeloženo z knihy Athonite Fathers and Athonite Matters (Souroti, Thessaloniki 2002 s. 140–141). 

pondělí 31. srpna 2015

Igumen Charalambos Dionysijský – Dopis duchovnímu dítěti



Mé drahé dítě v Kristu, N.,

raduj se v Pánu.

Obdržel jsem Tvůj dopis a obzvláště rád jsem si přečetl Tvé otázky a viděl Tvůj zájem o noetickou modlitbu.

Pokusím se Ti odpovědět podle toho, co jsem sám zakusil a poznal za ta léta, co jsem byl v poslušnosti a pod vedením mého svatého starce Josefa (Hesychasty – pozn. překl.) či jako sám asketa a později spolu s mnišským bratrstvem.

Ptáš se, zdali je noetická modlitba pro všechny křesťany, nebo jenom pro mnichy.

Z toho, co píší svatí otcové, a také ze své vlastní zkušenosti duchovního otce můžeme říct, že noetická modlitba je pro všechny křesťany. Tím však nemyslím heretiky, natož pak lidi jiné víry. Vysvětlím Ti, proč. Předtím, než je člověk pokřtěn, nemá milost, protože ji vyhnalo Adamovo porušení Božího přikázání. Milost se v nás obnovuje svatým křtem. Jak by tedy bylo možné nalézt v sobě opět Boha bez milosti křtu?

Metoda, kterou používají jinověrci, je duchovním oklamáním (plani, prelesť).

Nedávno k nám přišel jeden Řek z Německa. Požádal mě, abychom spolu hovořili o noetické modlitbě. Souhlasil jsem. Řekl mi:
      - Otče, jsem mystik jako vy.
      -  Mystika? Kde ses to naučil?
      -  Žiju léta v Německu. Poznal jsem tam i jiná náboženství. Mají s námi mnoho společného. Hodně se mi líbilo, že meditují o modlitbě. A nejdůležitější je, že se dostávají do stavu extáze a kontemplace jako svatý Pavel.
      -  Počkej, drž se od toho dál. Nevěř jim. Jsou oklamáni.
      -  Ne, otče. Taky jsem se zapojil a sám ty věci zažil.

Aniž bych se nechal přesvědčit, zeptal jsem se ho:
      -  A jakou meditaci tedy děláš?
      -   Posadím se se zkříženýma nohama a obrátím hlavu vzhůru k nebi. Skrze to jsem poznal, že všichni na světě věří v téhož Boha. Hinduisti se modlí ke svému Bohu a buddhisti zase ke svému. My se můžeme modlit ke Kristu.
      -   A pokud se můžu zeptat, jak se modlíš ty?
      -   Ach, v tom spočívá tajemství, které neznáte. Představujete si v mysli, že letíte k nebesům; že vidíte létat anděly; že vidíte zlaté paláce, světla, záři atd. a nakonec vidíte Krista, v zářícím světle, sedícího na ohnivém trůnu. Celou svou pozornost soustředíme na to, co si představujeme.
      -  Počkej, oklamaný. S těmito věcmi ztratíš i svůj rozum. Oni se takto modlí?
      -  Počkejte, otče, a budete žasnout a pak můžete kritizovat. Protože svou imaginaci co nejvíc přinutíme, najednou opouštíme i tuto sféru. A pak všechno, co jsme si až dosud představovali, přímo vidíme. Víte, co to znamená, vidět Krista, anděly, svaté a mnoho podivuhodných věcí?

Řekl jsem mu:
      -  Mé dítě, chceš vědět, co si o tom myslím? Zanechej všech těch věcí, abys neztratil ještě i svůj rozum. My zde, abychom v sobě nalezli Krista, naopak zavíráme před fantazií dveře. Spolu s fantazií totiž otevíráš všechny Satanovy dveře. Čteš Písmo svaté? Věříš, že ďábel má moc zjevit se jako anděl světla, ba dokonce jako sám Kristus?
      - Ale vy mi, otče, nevěříte? Vždyť jsem vám řekl, že vidíme Krista na vlastní oči. Nikoli ve spánku. Dokonce jsem jednou viděl i Buddhu. Je to velký člověk, ale ne jako Kristus.

Bylo mi ho líto. Řekl jsem:
      - Mé dítě, škoda, že tě Satan oklamal. Ztratíš i svou víru.
      - Ne, ne, otče. Nevěřím vám. My s tím nesouhlasíme.

Odešel a říkal si pro sebe: „Nesouhlasím s tím. Mniši přece nemají monopol na Boha“ a podobné věci. Vidíš, mé dítě, kolik oklamání a jaké nebezpečí v tom spočívá?

Takže jsme si, můj milovaný, řekli, že když je křesťan pokřtěn, přijímá Boží milost, přijímá Krista. Avšak spolu s hříchem od sebe Krista znovu vyháníme. Kristus a hřích jsou protiklady.

Proto není možné nalézt Boha, dokud stojí hřích mezi námi jako zeď. Naštěstí má naše Církev vhodný způsob léčby, který umožní tuto zeď zbourat. Je jím pokání a zpověď.

Mnozí přicházejí a zajímají se o noetickou modlitbu. Nejdřív se jich zeptáme: „Byli jste u zpovědi? Chodíte ke svatému přijímání? Žijete jako křesťané?“ Pokud řeknou, že ano, pak pokračujeme. Pokud ne, neplýtváme nadarmo slovy.

Takže nejprve, mé dítě, začneme s pokáním a zpovědí. Pak následujeme vedení vhodného učitele noetické modlitby.

Na otázku, zda se mohou laici modlit noetickou modlitbu, říkáme, že ano, bez ohledu na to, jak daleko v ní pokročí. Existují vzácné případy lidí ze světa, kteří v modlitbě pokročili více než my mniši. Avšak to jsou výjimky.

Jinak pokud by to bylo ve světě snadné, nebylo by pro nás nutné odejít do monastýrů a do hor. Kristus řekl Martě v Evangeliu: „Děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí.“[1]

Lidé ve světě jsou jako Marta. Ti, kdo žijí jako křesťané, slouží Kristu, ale většinou v materiálních záležitostech. Skutečný mnich je jako Marie, která sedí u Kristových nohou. Raduje se z jeho slávy. Stává se Kristovým přítelem, jako Lazar, a proto má prostředky. Má odvahu žádat, o co chce.

Avšak existují i případy, kdy se laici podobali více Marii a mniši nepřipomínali dokonce ani Martu.

Zpovídám jeden manželský pár ze Soluně. Žasl jsem, jak jsou důslední. Jejich dům připomíná monastýr. Žena je vždy doma. Jde ven jen nakupovat a pro nejnutnější věci. Mají tři děti. Jakmile odejdou děti do školy a manžel do práce, žena se na hodinu či dvě posadí a modlí se. Pak vstane. Začne dělat domácí práce a mezitím v ní modlitba pořád pracuje jako stroj; někdy ústy, jindy v mysli. 

Jakmile se manžel vrátí domů z práce, převlékne se a začne se modlit a číst.

Jejich děti si na tento řád navykly též. Poslechni si, co mi jejich matka jednou napsala: „Naše děti se také naučily modlit ve škole. Když se vrátí domů, dokončím domácí práce a dovařím. Posadím se znovu před ikony. Děti se zvědavě ptají: ,Co děláš, mami? ̒ ,Modlím se ke Kristu, aby nás chránil. ̒ ,A můžeme se modlit s tebou? ̒ ,Samozřejmě, děti. Kristus vás miluje a chce, abyste s Ním mluvili. ̒ Takto se z toho stal zvyk a my se teď všichni v čase oběda modlíme patnáct až dvacet minut a pak jíme.

Když přijde tatínek večer domů, všichni se společně sejdeme. Někdy čteme církevní knihy, jindy vyprávím příběh z knihy, kterou jsem četla.

Někdy se stane, že k nám přijdou hosti a trochu naruší náš pořádek. Nicméně většina lidí nás už zná a buď přijdou poslechnout si blahodárná slova, nebo jdou za jinými přáteli, kteří více vyhovují jejich způsobu myšlení.

Večer využíváme co nejvíc času k modlitbě a ke čtení.

V neděli jdeme všichni do chrámu a přistupujeme ke svatému přijímání. S Boží milostí si na to děti zvykly a bez problémů nás následují. Navzdory tomu, že se jejich kamarádi ve škole nepostí, naše děti se nenechaly strhnout.“

A na závěr tato jemná dáma píše: „Náš život plyne tímto způsobem. I když máme mnohá pokušení od zlého, cítíme, že v naší rodině vládne Kristus, a jsme velmi šťastní.“  

Tady vidíš, mé dítě, příklad ze světa, takže chápeš, že Bůh nikoho neprotežuje. Uděluje svou milost všude. Avšak pro člověka ve světě je velmi těžké dosáhnout duchovní výšky.

V prvním stadiu se učíme odříkávat modlitbu neustále nahlas: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“

Pronášíme ji pokud možno hlasitě a rychle. Protože je začátečník slabý, zlý se snaží zmást jeho mysl nejrůznějšími fantaziemi. Neustálým a rychlým pronášením modlitby se zabraňuje mysli v tom, aby se připoutala k fantaziím. Chci, abys v tom byl velmi opatrný. Když se modlíš, zažeň celou svou silou jakoukoli fantazii. I když se zdá být dobrá, odežeň ji pryč. Satan v ní má svůj ocas. Snaž se jen chápat, co říkáš. Nic jiného.

Představ si například někoho, kdo je obklíčen zloději, kteří se snaží vykrást jeho dům. Co udělá? Je přinucen celou svou duší volat: „Pomozte, pomozte, jsem v nebezpečí. Zloději! Pomozte mi!“

Podobně volá začátečník, rychle (a někdy nahlas): „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou,“ „Přesvatá Bohorodice, spasiš mě.“

Zpovídám mnichy, kteří mi říkají, že ďábel s nimi bojuje pomocí tělesných myšlenek a dalších planých fantazií. Díky tomu však nalezli čistou modlitbu, protože jsou přinuceni se modlit celou svou silou.

Jsou i jiní, kteří se souhlasem shůry vidí Satana, jenž je zastrašuje svým hrozivým zjevem, bije je a dokonce škrtí, aby se nemohli modlit. Tak se ďábel třese před Kristovým jménem! Měl bys vidět, jak jsou v těchto případech komboskini o 300 uzlících odříkány během chvilky a tak rychle, až je celá mysl pohroužena do Krista.

Jeden mnich se mi vyznal, že Satan ho během modlitby udeřil do srdce tak silně, jako by byl rozmačkán skálou. Ďábel ho doslova dusil, dokud se mnich nepřestal v mysli modlit.

Pak ho napadlo udělat znamení kříže. V tu chvíli byly jeho ruce svázány, takže jimi nemohl hýbat. Avšak jakým způsobem ho Bůh osvítil? Mnich udělal znamení kříže ve vzduchu svou hlavou. To bylo ono. Satan okamžitě přestal svírat jeho hruď i ruce a stal se neviditelným. V ten okamžik začal mnich pronášet noetickou modlitbu, rychle a čistě. Po té, co se mi vyznal, řekl jsem mu: „Satan tě naučil modlitbě. Teď ji zkus zachovat.“

Noetická modlitba je také někdy nazývána modlitbou srdce. Ptáš se, zdali může být modlitbou srdce nazývána i ústní modlitba.

Pokud není modlitba čistá, ani noetická ani ústní modlitba nemůže být nazývána modlitbou srdce.

Modlitba srdce je ta, při níž je mysl doslova pohlcena srdcem. Venku mohou padat bomby a dům hořet, ale mysl nechce opustit srdce, i když může uhořet.

Přečti si život svaté Iriny Chrysovalantské, abys tomu porozuměl. Satan zapálil oděv, který měla na sobě. Její tělo hořelo, přesto nehybně stála, cele pohroužená do modlitby jako lampáda.   

To je skutečná modlitba, která zasahuje nebe jako blesk a vystupuje až k Božímu trůnu. Mojžíš ani nestačil otevřít svá ústa a Bůh mu řekl: „Proč ke mně upíš?“ (Ex 14, 15). To znamená, že Mojžíš volal Boha ze svého nitra – svým srdcem zasáhnul nebe jako blesk.

Ústní modlitba začátečníka je smíšená s jinými myšlenkami; není čistá. Jak by tedy mohla být nazývána modlitbou srdce? Avšak – i když je pronášena nahlas – častokrát je modlitbou srdce. To má David na mysli, když říká: „Z hlubin bezedných volám tě“ (Ž 130, 1).

Když prosila kananejská žena Krista, aby uzdravil její dceru, hlasitě, avšak celou duší, volala: „Smiluj se nade mnou!“ To byla modlitba srdce. Když je mysl, mé dítě, pohroužena v Bohu, tak je modlitba nazývána modlitbou srdce, i když je pronášena nahlas. Vychází totiž z hloubi srdce. Srdce a mysl jsou sjednoceny s Bohem.

Další podmínka:

Abys mohl svobodně praktikovat noetickou modlitbu, je nutné, aby ses s každým usmířil.

Žiješ kupříkladu v monastýru s 50 mnichy. Jsi zavázán k tomu, abys každého utišil, závisí-li to na tobě. Pokud utišíš 49 z nich, ale jedním pohrdneš – tak on zvítězí a modlitba se nerozvine. Člověk se stane překážkou v modlitbě. Někdy je na vině někdo jiný, kdo ti neprokáže úctu. Chceš-li nalézt Boha v modlitbě, vezmi vinu na sebe. Žádej o odpuštění. Modli se za něho komboskini. Udělej cokoli, jen abys ho uklidnil. Pokud je v něm démon a vyhýbá se ti, pak musíš být shovívavý. Máme tu některé mnichy, které si podmanil démon žárlivosti, když zmátl jejich mysl. Nemůžeme s nimi komunikovat. Přesto jsme povinni je milovat a modlit se za ně komboskini.

Ty žiješ ve světě. Měl bys být přičinlivý a ke každému slušný doma i v práci. Vyhýbej se těm, kdo ti mohou ublížit. Jen si dávej pozor, aby ses před nimi nechlubil hlubším přátelstvím s jinými lidmi. Všimnou si toho a budeš mít potíže.

Píšeš, že občas cítíš na hrudi bolest, která ti přináší starosti a dusivý pocit. Pozorně si to hlídej, mé dítě. Jeden druh bolesti pochází z touhy po modlitbě. Jiný pak ze zlých skutků, které zavdávají příčinu pokušení, anebo z nepořádku.

Všiml sis, že když se nenajíš, tak tě někdy bolí žaludek? Totéž platí o duši těch, kdo si zvykli na duchovní stravu. I mně se to často stává. Když mám hodně starostí nebo se něco pokazí a já se v normálním čase nedostanu k modlitbě, mé srdce pociťuje takovou bolest a touhu, že trpím, aniž by mně kdokoli ublížil. Jsem přinucen utéct do své kelie. Skloním hlavu k srdci, přesně tam, kde to bolí. Zadržím dech, jak jen to jde, a dychtivě odříkávám modlitbu bez přestání. Můžu ji říct sto nebo dvěstěkrát na jedno nadechnutí.

Ptáš se, jak je možné, modlitbu tolikrát vyslovit? Budeme snad lhát? Modlitba je tak rychlá a čistá, až mysl sestoupí do hloubi srdce. A bolest pokračuje. Mysl a srdce totiž kvůli zadrženému dechu hodně trpí. Přesto to duše vyhledává. Skrze námahu a bolest je duše zaplavena modlitbou a rozpouští se ve sladkých slzách. Duše v sobě pociťuje přítomnost Pána. Přichází taková láska, taková touha a takový eros pro Krista a naši Přesvatou Bohorodici, že v ten okamžik je tvou největší radostí nechat si setnout hlavu pro Krista. Tehdy jsem pochopil, jakou radostí bylo pro naše světce mučednictví. Vydali se cele Kristu, a proto v nich neustále vládl tento silný eros.

Jindy v sobě duše pociťuje bolest, aniž by byla připravena o modlitbu. To znamená, že se musíme přinutit víc modlit. Je to varování, že přijde nějaké pokušení. Proto se musíme dobře obrnit. Jindy to však znamená, že modlitbu potřebuje někdo jiný. Ten, kdo činí ve vědě modlitby pokroky, si to uvědomí. Když si toho všimnu, začnu se modlit za lidi, o nichž vím, že to potřebují. Když dosáhnu konkrétní osoby, která obzvláště potřebuje pomoc, pak má duše spontánně přetéká vroucími slzami. Potom se srdce obměkčí, bolest zmizí a duše se naplní láskou k Bohu a k osobě, která potřebuje pomoc.

Později ti to lidé potvrdí. Vyznají se, že v tu chvíli trpěli velkou potřebou pomoci. Stalo se mi to mnohokrát. Bolest se zvětšuje u opravdových bojovníků, když je potřeba v Církvi, v národě nebo obecně ve světě. Můj svatý starec mi vyprávěl, že když vypukla druhá světová válka, v jeho srdci se roznítila taková bolest, takový plamen, jenž se podobal plameni v peci. Byl přinucen všeho nechat a ve dne v noci se intenzivně modlit, jako nikdy předtím. Věděl, že se stalo něco vážného. Brzy přišla zpráva o válce. Ach, ten plamen starcovy modlitby! Kdybys jen věděl, kolik vojáků zachránil od kulky!

Řekli jsme však, že existuje i jiná bolest, která pochází od nepořádku a od ďábla. Poznáš to, když z neopatrnosti nebo dokonce z démonické spolupráce zarmoutíš svého bratra. Jakmile se na tebe bratr rozčílí, okamžitě ve své hrudi ucítíš bolest spojenou se zmatkem a neklidem. Pokud jsi na vině, pospěš si, vzdej mu úctu a požádej o odpuštění. Obměkči srdce druhých, pokud chceš, aby Bůh obměkčil Tvé srdce.

Stává se také, že i když jsme v právu, náš bratr si myslí, že vina je na naší straně. I v tomto případě však participujeme na jeho démonickém nepořádku. Znovu bychom mu měli vzdát úctu. Ať už to chceme, či nikoli, vezmeme vinu na sebe, pokud chceme, aby se naše duše zklidnila. Chraň nás Bůh od démonické osoby, která se na nás hněvá. V tomto případě musíš být velmi silný, abys z toho vyvázl.

Stalo se mi to, když jsem byl ještě začátečníkem a procházel jsem mnoha těžkostmi. Byl jsem v právu, vzdal jsem úctu, ale ten druhý člověk mě stále napadal. Vřelo to ve mně. Běžel jsem za starcem se vyzpovídat. Můj starec mi řekl: „Buď opatrný. Nenech se svést k tomu, abys otevřel svá ústa a začal mu to vyvracet. Spálíš se. Ďábel, kterého má v sobě, čeká, až otevřeš ústa. Chce, abys řekl jen jedno slovo, a pak do tebe vstoupí. A čím pak budeš muset projít! Neboj se, budu se modlit a ty se brzy uklidníš.“ A já se doopravdy okamžitě uklidnil. Ale dlužím to svému starci; jinak jsem byl totiž v nebezpečí zoufalství.

Potom, co jsem o této věci už všechno napsal, zkoumej sám sebe, a zjistíš, odkud tvá bolest pochází. Jenom buď opatrný. Nechej si to pro sebe, aby nad tebou nikdo jiný nezískal moc.

Ptáš se, proč ti radím modlit se ve stoje, když v patristických knihách se píše, že se lépe soustředí, když člověk sedí na malé stoličce.

Stolička je dobrá. Ale není pro tebe. Není ani pro mě, jenž se blížím stáří. Zjistil jsem, že když se modlím vstoje, modlitba plyne rychle a čistě. Přináší zkroušenost, slzy, duchovní nazírání a další věci, kterým teď nemůžeš rozumět. Mnohokrát z hrudi vychází taková vůně, že je jí prostoupena celá kelie. Totéž se stává i starci Arseniovi. Viděl jsi ho někdy? Kdybys jen věděl, jakou obdržel milost! Už má tolik let, a přesto v sobě mnohokrát pociťuje takovou sladkost, když se modlí, a takovou vůni, že na sebe zapomene a zůstává stát zpříma po celé hodiny. U otce Prodroma je tomu naopak. I když je mladý, po té, co se vestoje unaví, je jeho mysl zmatená. Posadí se proto na stoličku a je zase schopen se soustředit na modlitbu tak, že dokonce dosáhl stavu extáze.

Proto ti znovu zdůrazňuji, že je pro tebe nezbytné mít vhodného duchovního vůdce. Zvláště pro mladého člověka, který se má naučit soustředění, je nutné, aby nejprve podrobil své tělo námaze, poklonám, půstu dle vlastní síly a modlitbám ve stoje. Zkus to sám, jestli chceš vidět rozdíl. Modlitba v pokleku nastává někdy z kajícnosti. Když duchovní zápasník vidí očima svého srdce Krista, cítí potřebu padnout na zem. Kolena se mu podlamují; nemůže jinak. Padá k nohám svému Pánu. Ale buď opatrný, protože mnohokrát kolena ohýbá ďábel, aby na člověka přivedl nedbalost a spánek.

Avšak pokud se při stání unavíš, je dobré nikoli se pohodlně usadit, ale střídat modlitbu jednou vestoje, podruhé na kolenou, jindy vsedě.  Když nám dojdou síly, Bůh nás zaopatří, ať už stojíme, klečíme, či sedíme; dokonce, i když ležíme v posteli, tak se můžeme modlit. Avšak pokud máš fyzické síly, ďábel nelení a okamžitě na tebe přivádí nedbalost, zmatení mysli a spánek. Mnoho bojovníků dokonce odříkává modlitbu během chůze, aby odvrátili nedbalost a spánek.

Píšeš, že odříkáváš modlitbu po určitou dobu nahlas. Pak ale nastává cosi jako niternost. Jsi puzen zavřít svá ústa a odříkávat modlitbu v mysli.

To je známka malého pokroku. Když se dlouho modlíme nahlas a nutíme se rozumět tomu, co říkáme, potom modlitba postupně vstupuje do srdce; nastává niternost; hrdlo se svírá; ústa nemohou mluvit. Mezitím držíme pevně svou mysl, zadržujeme co nejdéle dech a odříkáváme co nejčistším způsobem modlitbu. Až budeš schopen získat tuto čistou modlitbu a sladké slzy, které z ní bez přinucení proudí, pak Ti povím víc.

Jenom buď opatrný. (Zjevná) niternost může být vytvořena ďáblem. Někdy začínáme odříkávat modlitbu nahlas. Satan přichází a jakoby zapečetil ústa kamenem. Myslíš si, že se jedná o niternost. Snažíš se modlit vnitřním hlasem, ale nic nepřichází. Mysl bloudí sem a tam. Je to trik, kterým ďábel zapečeťuje ústa. Pokud vidíš, že se nemůžeš v mysli soustředit, ihned svá ústa otevři.

To se mi občas stávalo během práce, když jsem byl ještě začátečník. Během toho, co jsem neustále říkal: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou,“ ďábel zapečetil má ústa. Zkoušel jsem se v mysli trochu soustředit. Protože jsem však byl během dne rozptýlen prací, modlitba byla pronášena přerušovaně. Pověděl jsem to starci, který mi řekl: „Přinuť se modlit neustále ústy.“

S trochou snahy začala ústa zprvu odříkávat modlitbu jako motor a nezastavila se. Vstoupila do nich nádherná sladkost, jako když bys jedl celý den čokoládu. Pracoval jsem celý den a neměl jsem ani hlad ani žízeň. Byl jsem plný této sladkosti. Čím více naslouchá ucho při práci modlitbě, tím rychleji modlitba plyne v noci a lze se jednodušeji soustředit na její význam.

Ti, kdo nahrazují noetickou modlitbou bohoslužby naší Církve, neodmítají je ani jimi nepohrdají.

Bohoslužby jsou psány milostí Ducha Svatého. Nalezneš v nich moudrost, dogmata naší víry, uctívání a chválení. Jsou zahradou radosti. Avšak tato zahrada je pro mnohé uzavřená.

Je dobré, když někdo chodí rád na bohoslužby. Avšak ty by se neměly stát pouhým zvykem. Ani bys neměl jen tak rád číst, zpívat a strávit příjemně pár hodin v chrámu. Cenné je, když při čtení a zpěvu rozumíme a těšíme se z Božího sdělení. Jinak sami uslyšíme: „Rozumíš tomu, co čteš?“[2]

Bůh poslal Filipa, aby vysvětlil Etiopanovi obsah Písma. Nám posílá Ducha Svatého po té, co byla mysl očištěna ustavičnou noetickou modlitbou.

Jednou za námi přišel do Burazeri velmi zbožný mnich, takže jsme spolu mohli pobesedovat. Řekl mi:
      -  Otče, nejsem proti noetické modlitbě, ale nesouhlasím s těmi z vás, kteří kladete důraz na noetickou modlitbu a odsouváte stranou většinu bohoslužeb.

Odpověděl jsem mu:
      -   A kdo ti řekl, že odmítáme bohoslužby?
      -  Tak alespoň byly omezeny. V našem monastýru máme šest až osm hodin denně společného uctívání, kromě nedělí, svátků, všenočních bdění apod.
      -  Správně jsi řekl „uctívání“. Ale pověz mi upřímně: když sedíš na stasidii (místo po stranách chrámu – pozn. překl.), rozumíš tomu, co se říká a zpívá na bohoslužbách, nebo tvá mysl bloumá sem a tam?
      -  Abych řekl pravdu, tak má mysl častokrát bloumá.
      -  Proto se na tebe hodí, pověděl jsem mu v žertu, prorokova slova: „Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne.“[3] Chceš, abych ti řekl, jak čteme my? Nejprve bdíme s noetickou modlitbou v keliích, aby byla naše mysl osvícená. Pak otevřeme paraklitiki a mineu. Přichází tolik citu a sladkosti, jsi tak dojatý a máš v sobě tolik zkroušenosti, že zanecháš knihy a padneš k zemi; tvé srdce plane božským erotem a ty bez ustání pláčeš. Teď, když jsem zaměstnán bratrstvem a různými rozptylujícími věcmi, se mi to stává méně často. Když jsem byl však sám, stávalo se mi to denně. Pokud jde o vzdělání, dokončil jsem jen základní školu. A přesto: když je tvá mysl osvícená, rozumíš knihám napsaným ve starořečtině lépe než učitelé. Zkus se nejprve zahřát noetickou modlitbou a pak uvidíš ten rozdíl při bohoslužbě. Potvrdilo mi to mnoho mnichů, které zpovídám. Povím ti, mezi námi, ještě něco jiného, protože jsi sečtělý. Čteš Písmo svaté?
      - Samozřejmě, starče, čtu.
      - Čteš, dobře. Ale rozumíš všemu?
      - Něčemu ano. Máme nějaké vzdělání, jak jste řekl.
      - A když říkáš, že tedy rozumíš, pozoruješ v sobě také nějakou změnu?
      - Určitou změnu cítím. Čas od času jsem pohnutý. Ale ne vždy.
      - Chceš tedy vědět jak my, nevzdělaní, čteme Písmo svaté? Po té, co se modlím pět nebo šest hodin, začnu číst Písmo, především pak čtyři evangelia. Jako svého bratra tě ujišťuji, že má mysl je tak osvícená, že rozumím tak jasně, až se nedokážu ubránit ohromujícím pocitům. Zanechám knihu a dlouho pláču, pln emocí. Vyznávám ti to proto, že chceš vědět, zda studujeme. Kdo dává toto osvícení a city? Není to noetická modlitba?
      - Pokud tomu tak je, skláním se před vámi, starče. V monastýrech však máme mnoho hodin společných bohoslužeb a jen málo času pro sebe.
      - Ano, to mi říkají mniši z monastýrů, kteří se u mě zpovídají. Avšak Bůh není nespravedlivý. Ve své kelii budeš dělat, cokoli zmůžeš. Dokončíš své modlitební pravidlo a vše, co je nezbytné, a při bohoslužbě budeš pokračovat v modlitbě bez přestání. Monastýry mají více milosti. Mají světce, mají mnoho svatých ostatků; pociťuješ zde zkroušenost, štěstí a radost. Stává se, že během modlitby je tvá mysl osvícená a zároveň chápeš velmi jasně modlitbu i smysl bohoslužby, až se tomu sám divíš. Stáváš se skutečným teologem. Říkám ti tyto věci odpovědně, jako duchovní otec. Týkají se těch, kdo sami sebe přinutí. Nevztahují se na ty, kdo jsou nedbalí a svévolní.

To jsme řekli onomu mnichovi. Pověděl mi, že odešel s pocitem uspokojení a pokory. Řekl jsem mu: „No tak, teď začni úplně nanovo.“ Avšak – abych nezklamal ty, kdo milují bohoslužby –, zjistil jsem (jako duchovní otec), že všichni mniši, kteří nezanedbávají bohoslužby, své modlitební pravidlo a rovněž svou poslušnost, jsou velmi chráněni. Nechybí jim radost a pokoj. V době, kdy jsem zpovídal, narazil jsem na případy mnichů, kteří byli posedlí démonem. Stává se to pravidelně těm, kdo žijí podle své vlastní vůle a zanedbávají své povinnosti.

Vybavuji si teď jen dva případy z monastýrů. A opět i tito mniši byli napadeni proto, že bojovali sami bez duchovního vůdce a řídili se svou vlastní vůlí.

Píšu ti to všechno zaprvé proto, že vidím, jak žízníš po poznání a užitku, a zadruhé proto, že i tví přátelé by si to také rádi přečetli a přiučili se.

Napsal jsi mi také, abych ti poradil, zda se stát mnichem. Vidím dobré známky, ale nejlepší pro mě bude si tě zblízka vyzkoušet. Až budeš mít možnost, přijď a zůstaň u nás na pár dnů.

Protože jsi každý den unavený a nemůžeš se soustředit mnoho hodin, zaveď si pro sebe malý program. Vstaň brzo ráno. Než nadejde čas práce, odříkej bez přerušení modlitbu s komboskini a udělej 50 poklon. O nedělích a svátcích – když nepracuješ – dbej na to, abys těchto dnů co nejvíc využil. Kristus dává dvojnásobek své milosti o nedělích a velkých svátcích.

Vzpomínám si na to, když jsem ještě žil v poslušnosti u svého starce. Pracovali jsme každý den několik hodin, abychom se vydělali na živobytí. Ale nikdy jsme nepracovali v neděli a ve svátek. Věř mi, že jsem vyčkával toužebně neděli jako Paschu. Bděl jsem ve stoje osm hodin v noci, dalších osm hodin jsem se modlil, a prostál tak prakticky celý den. Jak bych ti to přiblížil? Jaká to jen byla modlitba! Jaká zkroušenost! Jaké duchovní nazírání! Bylo to doopravdy nebe.

Vzpomínám si, že jsme měli jednou v neděli hosty. Můj starec si mě zavolal:
      - Otče Charalambosi, vezmi naše hosty ke svatému Pavlu, aby se poklonili v monastýru.

Věř mi, že jsem se ihned vnitřně rozčílil. Nejen, že jsem byl líný někam jít. Ale ještě jsem si k tomu pomyslil: „Ach, můj starče. Cos mi to udělal? Vždyť je to moje neděle.“

Avšak mému starci nic neuniklo. Řekl mi:
      - Neboj se, otče. Dnes nalezneš takovou modlitbu, že si ji budeš léta pamatovat.

A to se i stalo. V monastýru sv. Pavla mi dali pokoj. Okamžitě jsem se zavřel a čtyři hodiny jsem se bez přestání, s ustavičnými slzami modlil. Byl jsem plně zabraný do modlitby. Má duše byla tak oslazena božským erotem, že to ani nedovedu popsat.

To mě naučilo další lekci: nejdůležitější věcí je poslušnost. Skrze poslušnost se ve všem vítězí.

Teď, když mě administrativní povinnosti častokrát brání, abych se o nedělích zavřel do své kelie, má duše uvnitř křičí, protestuje, touží po Kristu víc než žíznivý jelen po vodě. Cítím potřebu schovat se někde byť jen na krátkou dobu, abych ukojil žízeň mé duše.

Píšeš, že v knize, kterou jsi koupil spolu s akathisty, je zmíněno, že Přesvatá Bohorodice slibuje ochranu v tomto i budoucím životě pro všechny, kdo akathisty denně čtou.

Vím to též. Proto ještě předtím, než jsem se stal mnichem, jsem znal akathisty nazpaměť. Platí to však i pro všechny ve světě. Není to dost pro ty, kdo bojují. Naším cílen není jen to, abychom byli spaseni. Náš Kristus nás zve, abychom se stali Královými dětmi v Jeho Království. Proto musíme také rozvíjet své ctnosti a ustavičnou modlitbu. Ať tedy nikdy nepřestaneme svými ústy a ze srdce říkat: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Když si zvykneš pořád říkat „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou,“ budeš tak oslazen, že budeš chtít říkat tuto malou modlitbu neustále. Nebudeš mít hlad ani nebudeš chtít mluvit. Avšak vyžaduje to obezřetnost: pokud budeš jen trochu nedbalý a k modlitbě lhostejný, bude lhostejná i ona k tobě a opustí tě. Proto pokud to není třeba, s nikým nemluv a neměň modlitby.


Přeloženo z knihy Monk Joseph Dionysiatis: Abbot Haralambos Dionysiatis – The Teacher of Noetic Prayer. Athens 2004, s. 206–227.

Poznámky:




[1] L 10, 41.
[2] Sk 8, 26-32.
[3] Mt 15, 8.