středa 4. ledna 2017

Jean-Claude Larchet: Prorocká role Svaté hory Athos v dnešním světě



Mnišství je v podstatě způsob křesťanského života, který spočívá v naprostém zřeknutí se světa a odevzdání se Bohu. Z tohoto hlediska je mnišství všude stejné a každý monastýr, skit či poustevna jsou výsadním místem, centrem mnišského a křesťanského způsobu života. To, co je řečeno o mnišství obecně, platí do značné míry i o Svaté hoře Athos a naopak.
Přesto zůstává Athos fascinujícím místem, které přitahuje pozornost nejen pravoslavných, ale i jinoslavných, a dokonce nevěřících. Důkazem je množství knih a článků, které o Athose vznikají, stejně jako poutníků a návštěvníků z celého světa. Tato fascinace není sice nová, zato je dnes větší než v minulosti. Existuje pro to více důvodů.
1)      Prvním z nich je fakt, že Athos je samostatnou republikou – tedy zemí, jež je obývána pouze mnichy a jež je cele oddána mnišskému způsobu života. I když v každé pravoslavné zemi najdeme alespoň jeden region s několika monastýry, neexistuje žádný region s tolika monastýry, skity a poustevnami, který by byl zároveň zemí řízenou mnichy a ohraničenou skutečnými hranicemi, které ji oddělují od ostatních států a regionů. Athos je chráněnou oblastí nejen politicky, úředně a geograficky (neboť je poloostrovem), ale rovněž duchovně, neboť je nazýván „Zahradou přesvaté Bohorodice“ a je považován za místo, které patří Boží Matce a v němž je Boží Matka přítomná. A protože je zemí obydlenou mnichy, Athos neumožňuje „volný pohyb osob“ vyžadovaný evropskou legislativou, není zasažen přívalem turistů a nedovoluje vstup ženám. Naopak rozšiřuje mnišskou působnost po celém svém území a zůstává zcela jedinečnou zemí.
2)      Svatá hora Athos je svědectvím o tom, že Království Boží je mezi námi. Nachází se zde nejvíce svatých ostatků z celého pravoslavného světa. Tyto ostatky a jejich zázraky zpřítomňují téměř všechny velké křesťanské světce.
Sám Athos pak – jakožto místo vyhrazené mnišskému životu a zvláště příznivé pro posvěcení – vydal tisíce svatých, ať už známých, či neznámých. Někteří z nich mají i v dnešní době celosvětový vliv, jako např. sv. Silván Athoský, Josef Hesychasta a jeho duchovní synové či sv. Paisij. Skrze množství současných i minulých světců se Athos jeví být – slovy Žalmisty – „úrodnou“ či „plodnou horou“, na níž se „zatoužil usadit Bůh“ a v níž „Hospodin bude přebývat natrvalo.“ (Ž 67, 16–17 podle Septuaginty).
3)      Athos odkazuje ke ztracenému Ráji a ohlašuje Ráj znovunalezený.
Svatá hora nejen skrze své světce, ale také tím, že je to požehnané místo, prorocky zjevuje jiný svět, který dává naší přítomnosti smysl. Athos, nazývaný též „Zahradou Bohorodice“ je obrazem Ráje, připomínkou Ráje, který naši první rodiče ztratili, a zároveň je předzvěstí Ráje přislíbeného spravedlivým.
a)      Svatá hora nabízí obraz rajské přírody s rozmanitými krajinami od mořských břehů až po dvoutisícový vrchol athoského štítu a s množstvím živočišných a rostlinných druhů, tvořících mikrokosmos světa. Dalším důvodem je, že athoská příroda zůstává nedotknutá, chráněná od ekonomického zužitkování a průmyslového znečištění. Samotná její existence v moderním světě je exemplárním příkladem. Je modelem duchovní ekologie; představuje integritu stvoření, které svěřil Bůh člověku k užitku a zároveň ke kontemplaci a díkuvzdání.
b)      Prostor Svaté hory rovněž vypovídá o prostoru Ráje a předjímá prostor Království nebeského. Na rozdíl od ostatních zemí světa (rozdělené na posvátné a profánní, někdy dokonce zcela profánní) se prostor Athosu jeví být cele posvátný, nikoli pouze přítomností monastýrů, skitů, pousteven, chrámů a kaplí, ale také skrze světce, kteří jím procházeli, naplnili ho svými modlitbami a zaplavili božskými energiemi, které z nich vyzařovaly. Pokaždé, když kráčíme po athoských stezkách, jdeme ve stopách světců, kteří nás předešli. Mnoho míst v přírodě uchovává památku na zjevení Krista, Boží Matky nebo svatých. Není zde monastýru, poustevny, kaple, pramene či studánky, jejichž přítomnost by se nedala vysvětlit nějakým nebeským viděním či zázrakem.
c)      Je třeba říct i pár slov o prorockém významu athoského času. Jedna z věcí, které materiálně dopadají na návštěvníka Athosu a které ho do určité míry dezorientují, je změna času. Většina monastýrů zachovává byzantský čas, podle něhož se už dnes nikde na světě neřídí. Náš čas mniši nazývají „kosmiki ora“, světský čas. Byzantský čas však není pouze reliktem doby dávno minulé – ukazuje na jinou časovou modalitu, na duchovní čas, jenž je posvěcený, neboť je cele odevzdaný Bohu a je rozdělený a organizovaný tak, aby odpovídal Jeho vůli. Tento čas opět symbolicky připomíná čas v Ráji a ohlašuje čas Království nebeského.   
4)      Čtvrtým důležitým bodem je to, že kolektivní život na celém Athose i v každém monastýru zvlášť je povoláním k jednotě všech lidí a že svědectví o této jednotě je možné v Kristu. Ve světě poznamenaném válkami, nacionalismem, etnickými konflikty a rasismem se toto svědectví stává skutečně prorockým.
Svatá hora jako celek svědčí po mnoho století o dobrých vztazích mezi komunitami různých etnik, které nejen pokojně koexistují vedle sebe, ale žijí harmonicky v poutu lásky.
V tomto poutu lásky vládne na Athosu Svaté společenství, jež se skládá ze zástupců hlavních monastýrů a jež řídí Svatou horu nikoli podle demokratických principů, ale v duchu křesťanské sborovosti (sobornost). Každý z athoských monastýrů pak podává podobné svědectví tím, že v jeho čele stojí rada starců vedená igumenem, který je volený mnichy.
5)      Jako pátý bod musíme zmínit zásadní roli, kterou sehrála Svatá hora v dějinách pravoslaví a jež se jeví dnes – více než kdy jindy – obzvláště důležitá. Tato role spočívá v uchování Tradice a v obraně pravoslavné víry. Stále se jedná o prorockou roli, neboť prorok je tradičně tím, kdo připomíná lidem jejich věrnost Bohu a kdo je obráncem víry proti čemukoli, co ji chce změnit nebo překroutit.     
Ve světě vystaveném stále četnějším a rychlejším změnám je Svatá hora příkladem stabilního, neměnného světa, jenž je obrazem světa Božího. Athoští mniši – chráněni od touhy po změně a závratě z pohybu, jež zaneprázdňují lidi ve světě, a ušetřeni společenského tlaku, jemuž podléhá moderní životní styl –, úzkostlivě zachovávají kanonická pravidla, liturgický typikon a asketický způsob života, které naši Otcové předávali z generace na generaci.
Úzkostlivé dodržování těch nejmenších tradic bylo přes tisíc let podmínkou dokonalého uchování pravoslavné Tradice. Athoští mniši rovněž velmi přispěli k zachování pravoslavné víry, která byla – a stále je – ohrožena v těžkých okamžicích dějin. A za to požívají zvláštní úcty a velké autority.
Prorocká role stáže a majáku, kterou Athos v pravoslavném světě tradičně zastává tím, že připomíná lidem pravou víru, je obzvláště důležitá dnes, kdy můžeme pozorovat značné oslabení dogmatického povědomí. 
6)      Šestým a posledním bodem je fakt, že Svatá hora rovněž přispívá zásadním způsobem k zachování pravoslavné duchovnosti v její nezměněné a živé podobě. Tato duchovnost byla rozvinuta mnichy v Palestině, v Syrii, na Sinaji a ve Studijském monastýru v Konstantinopoli, ale athoští otcové se stali od třináctého století dál jejími hlavními dědici a opatrovníky. Svatá hora se stala měřítkem v otázkách askeze a duchovnosti a přitahovala mnichy ze všech zemí. Tito mniši – ať už zde zůstali, nebo se vrátili zpět – výrazně přispěli k rozšíření pravoslavné duchovnosti. Svatá hora byla vždy centrem zejména praktikování Ježíšovy modlitby a hesychastické duchovnosti. A tímto centrem zůstala dodnes.
Úkolem athoských otců je prostředkovat toto prastaré dědictví současným lidem a předat je budoucím generacím. V tom spočívá prorocká a eschatologická role athoského mnišství.

Přednáška pronesená 21. září 2016 v Moskvě u příležitosti oslav „Milénia ruské přítomnosti na Svaté hoře.“ Přeloženo z francouzského originálu uveřejněného na webu Orthodoxie.       


Jean-Claude Larchet (1949) je francouzský pravoslavný teolog. Zabývá se zejména patristikou a pravoslavnou duchovností. Je autorem např. publikací La Divinisation de l’homme selon saint Maxime le Confesseur (Zbožštění člověka podle sv. Maxima Vyznavače, 1996), Théologie de la maladie (Teologie nemoci, 1991) nebo La Vie liturgique (Liturgický život, 2016).   

úterý 23. srpna 2016

Archimandrita Efrém Vatopedský o Církvi


Církev je duchovním místem, v němž komunikujeme s Bohem. Jestliže chceme být pokojní a v klidu nalézt vnitřní harmonii, musíme správně komunikovat s Bohem. A jak toho dosáhnout? Dodržováním Božích přikázání. Boží přikázání nejsou morálním kodexem, který budeme-li dodržovat, tak bude všechno v pořádku. Vůbec ne. Přikázání jsou terapeutickou metodou, jak léčit lidi. Neboť jestliže je budou lidé dodržovat, obdrží – jak říká sv. Řehoř Palama – nestvořenou Boží energii. Lidem něco schází, jsou nemocní. Všichni jsme nemocní. Po Pádu je celé lidstvo nemocné. A míra nemoci každého člověka je odvislá od toho, jak moc je hříšný. A je to tato hříšná a nemocná osoba, kterou na sebe bere Kristus, dá ji plnost a oslaví ji.

V této době zakoušíme velkou radost, neboť Církev, náš ekumenický patriarchát se chystá oficiálně svatořečit otce Porfyria. To není obyčejná věc. Není to běžná událost. Uprostřed zmatku, který je kolem, přichází Církev a co říká? Že je živá a oddaná svému dílu. Co tedy dělá? Jak řekl jeden svatohorský starec: Církev je továrnou, která vyrábí světce. Toto dělá Církev. To je její misie a dílo, v němž pokračuje i nadále.

Svatý Porfyrios byl maličký, slepý stařec. Podívali jste se na něho a ihned ho odbyli – ne ovšem Církev. Vzpomínám si na jeho žáka z Kavsokalyvie, kam svatý Porfyrios odešel dožít: na místo, kde byl postřižen na mnicha. Otcové ho posadili na terasu v kelii svatého Jiří a starec řekl: „Jsem slepý, ale vidím na kilometry daleko. Vidím před sebou moře a ryby v jeho hloubce.“ A přitom byl slepý! Řečeno tělesnou terminologií, byl slepý. Sám svědčil o tom, že když stavěl velký monastýr v Milesi, šel do okolí hledat vodu. „Šel jsem a našel jsem vodu, a ve své mysli jsem mohl ochutnat, jestli je slaná, nebo dobrá.“ To jsou divy, které přináší Boží milost. Zázraky. Jaké zázraky? Zázraky Boží osoby, oslavené osoby, osoby, která touží po Bohu, která miluje Boha.

Svatý Porfyrios byl někdo, kdo miloval Boha, miloval lidi, sloužil jim a dnes je ozdobou Církve Kristovy.

(…)

Všichni bychom se měli probudit a slyšet alarm, neboť duchovní budíček je rovněž důležitý. Máme nesmrtelnou duši. Musíme pokročit, musíme najít Krista. Víte, svatý Porfyrios říkal, že Kristus je všechno. Kristus je láska. Je náš otec, náš přítel, podstata našeho života. Proto také jeden starec řekl správně a výstižně, že žijeme v době deprese. Lidé dnes trpí depresí. Proč myslíte, že tomu tak je? Protože lidé nemají v sobě Ducha Svatého, jenž je radostí a my všichni chceme mít radost. Podívejte se na pohlednice – všichni si na Vánoce přejeme všechno nejlepší. Dnes už sice ne tolik, protože máme email, ale přece: přejeme si „veselé Vánoce a šťastný nový rok“. Všichni chceme mít radost, nebo ne? Ale kolik z nás ji najde? Radost není psychologická věc, není to psychologický stav, ale duchovní stav – ovoce Ducha Svatého. A víte, kdy a kde najdeme radost? Když najdeme Krista.

Podívejte se na svaté, mučedníky, vyznavače, na blažené, kteří tolik trpěli ve svých životech, ale za tím vším se skrývala radost, něha, povznesení, protože to je přesně ovoce Ducha Svatého.

To jsem vám chtěl dnes říct. Musíme najít Krista. Musíme si uvědomit, že nejprve je třeba hledat Království nebeské a jak řekl Kristus: „všechno ostatní vám bude přidáno.“ Nesrovnávejte proto Církev s klerikou. Někteří lidé, kteří nosí kleriku, nás mohou pohoršovat, nemusí mít tolik účasti. To ale neznamená, že bychom kvůli několika špatným doktorům měli odmítat lékařskou vědu. Kristova Církev je nestvořeným prostředím, v němž jsme oslaveni. Proto se modlím, aby nám Boží milost v těchto těžkých dnech byla nápomocna, protože vím, že přijdou těžké časy. Nic není jednoduché.

(…) Budeme muset přetrpět mnohé těžkosti, ale nepřestaneme věřit v Boha. A Bůh nás nikdy neopustí.

Přeloženo z kázání 10. prosince 2013. Zdroj: Pemptousia.com 

pondělí 29. února 2016

Starec Tadeáš Vitovnický – O pokání


Existuje mnoho druhů slz. Někteří lidé pláčou ze vzteku, jiní ze záště vůči bližnímu, další proto, že jsou uražení. Někteří pláčou, protože ztratili milovaného člověka. Existuje mnoho druhů slz. Jsou také slzy pokání, když člověku poví jeho svědomí, že spáchal mnoho hříchů. Když si uvědomí svou hříšnost, tak pláče. Je to čin Boží milosti – duše se kaje a hřích je smýván slzami. Jsou to slzy pokání, které jsou darem od Boha. Když si člověk uvědomí svou hříšnost, postupně se osvobozuje a ponechává všechny své starosti Pánu. Jeho duše je pokořena a dochází k tomu ve stavu milosti. Modlitba vyžaduje život bez jakýchkoli starostí, protože i ta nejmenší starost narušuje naši modlitbu, jak říkají svatí otcové. Tak jako může být náš pohled rozmazán drobnou částečkou prachu, i ta nejmenší starost překáží našemu soustředění v modlitbě. Když jsme spojeni s Pánem, naše duše je v klidu a sestupuje na nás milost. Ten, kdo přebývá ve stavu milosti, je připraven plakat pro každého. Pláče, když vidí utrpení zvířete, rostliny, člověka... Takový člověk je vždycky připraven prolévat slzy za celý svět. To znamená, že je v něm Boží milost a že jeho slzy jsou darem od Boha. Jsou to slzy spásy. Přivádějí duši k dokonalosti. Dokonalosti nelze dosáhnout staráním se o věci tohoto světa. Pán řekl, ať se nezatěžujeme jídlem, pitím a péčí o tento svět.

***

Všichni neustále hřešíme. Uklouzneme a padáme. Ve skutečnosti padáme do pastí, nastražených démony. Svatí otcové a světci nám vždycky říkají, že „je důležité po pádu ihned vstát a kráčet dál k Bohu.“ I kdybychom padli stokrát za den, nevadí; musíme vstát a jít k Bohu, aniž bychom se ohlíželi nazpět. Co se stalo, stalo se – je to minulost. Jen jdi dál a celou dobu pros o Boží pomoc.

***

Pamatovat si hřích, který jsme spáchali, neznamená, že nebyl odpuštěn. Toto upamatování je jen varováním, abychom nezpychli a znovu nezhřešili. Ve skutečnosti jsme to my – a ne Bůh –, kdo si nemůže odpustit. Nemůžeme si odpustit pro svou pýchu. Pravé znamení toho, že byl hřích odpuštěn, je, že se už neopakuje a že jsme nabyli klidu. Také je důležité, jak strávíme poslední roky svého života. Bohulibý život ve stáří zahlazuje hříchy mládí.

***

My lidé vždycky sklízíme plody svých myšlenek a tužeb. Jestliže jsou naše myšlenky a touhy špatné, nemůžeme sbírat dobré ovoce. Celé lidstvo sklízí plody svých myšlenek a tužeb. Pán řekl o svém druhém příchodu: „Naleznu víru?“ (L 18, 8). Proto se musíme snažit zlepšit svůj charakter, dokud jsme ještě v tomto životě – vstoupíme totiž do věčnosti s týmž charakterem. Máme šanci změnit se k lepšímu, pokud se budeme kát ze všech svých zlozvyků, ale až vstoupí duše do věčnosti, nebude se moci za sebe modlit. Nevěděl jsem to, ale jednou jsem měl možnost zakusit, jak má duše opouští tělo. Cítil jsem, že už se za sebe nemůžu modlit. Modlil se za mě jeden mnich, ale já jsem nemohl. Můj čas na pokání skončil.



Přeloženo z knihy Our Thoughts Determine Our Lives. The Life and Teachings of Elder Thaddeus of Vitovnica (St. Herman of Alaska Brotherhood 2014, s. 103-105).

čtvrtek 11. února 2016

Jubileum vladyky Simeona


V pátek 12. února se dožívá požehnaných devadesáti let vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský. Významný pravoslavný teolog, vysokoškolský pedagog, překladatel, spisovatel a hlavně duchovní pastýř má za sebou bohatý život a rozsáhlé dílo.

Vladyka Simeon, křestním jménem Radivoj Jakovljevič, se narodil v roce 1926 v Praze do smíšené srbsko-české rodiny. Dětství strávil spolu se svými dvěma bratry v Záhoří u Svatojánských proudů, kde měl jeho otec, inženýr Milutin Jakovljevič, pronajatý statek. Po obecné škole ve Slapech nad Vltavou chodil do reálného gymnázia v Karlíně, kde také maturoval. Doplňující maturitu z latiny a filozofie složil v roce 1945 na reálném gymnáziu v Praze – Truhlářské ulici. Hned poté nastoupil na studium teologie na Karlově Univerzitě. Letní semestr roku 1947 strávil na teologické fakultě Bělehradské univerzity, nicméně ještě téhož roku odešel studovat na Leningradskou duchovní akademii, kterou ukončil v roce 1953 obhájenou prací Pravoslavné učení o spáse v díle patriarchy Sergije. V době svého leningradského pobytu začal také veřejně publikovat. První článek vyšel v Hlasu pravoslaví v roce 1948 pod názvem Dopisy českého bohoslovce z SSSR.

Po návratu do vlasti se stal vladyka Simeon v roce 1953 hospodářským tajemníkem prešovské eparchie a zároveň začal vyučovat na tamní teologické fakultě. Mezi jedo předměty patřily zprvu patrologie a homiletika. Po onemocnění archimandrity Jana (Kuchtina) převzal rovněž výuku Starého zákona. Starozákonní biblistika se stala jeho výsostnou disciplínou. K jejímu rozvoji přispěl cennými studiemi, překlady do češtiny i samotnou pedagogickou prací. Jeho erudované přednášky a náročné zkoušky pomohly formovat generace studentů, kteří pod ním absolvovali starozákonní biblistiku od padesátých let až do nedávné minulosti, kdy vladyka Simeon navzdory svému věku bravurně přednášel na detašovaném pracovišti prešovské fakulty v Olomouci.

V září roku 1958 se vladyka oženil, v listopadu byl metropolitou Janem vysvěcen na diakona a 25. prosince v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze na kněze. V létě následujícího roku byl donucen slovenskou státní správou k odchodu z prešovské fakulty. Nastoupil na kněžskou službu místo svého těžce nemocného tatínka v Mariánských Lázních. Kromě místní církevní obce, již tehdy složené z různých národností (vedle Čechů z Volyně ji tvořili Rusové, Ukrajinci a Bulhaři), pastýřsky pečoval o věřící z nedalekého Těšova a Teplé. Obzvláště rád se vladyka věnoval dětem. Vyučoval náboženství ve školách i rodinách, pořádal vánoční a velikonoční besídky, pro něž skládal program, organizoval poutě, výlety a letní tábory. V letech 1967 a 1976 musel vladyka čelit vyšetřování ze strany komunistické moci. Hrozilo mu odebrání státního souhlasu a zákaz služby. Teprve „Boží pomocí a intervencí věřících“ – jak napsal jeho přítel, otec Jan Křivka – se podařilo vladyku na místě mariánskolázeňského duchovního správce udržet.

V roce 1962 absolvoval dálkové studium překladatelství na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze. Jeho odborné překlady začaly vycházet v církevním tisku. V roce 1969 ho pak vyzval profesor Miloš Bič k účasti na Starozákonní překladatelské komisi, která připravovala ekumenický překlad Písma svatého. Po jeho vydání skupina pracovala na překladu starozákonních pseudoepigrafů. V roce 1982 vladyka Simeon obhájil na pravoslavné teologické fakultě v Prešově disertační práci Izajášův Ebed Jahve a smysl jeho utrpení. Následně se pravidelně účastnil kongresů Mezinárodní organizace pro studium Starého zákona a zastupoval československou pravoslavnou církev v dialogu se starokatolíky a luterány. Hned po pádu komunismu usiloval v roce 1990 o založení pravoslavné teologické fakulty v Čechách; po prvním ročníku, konaném v Mariánských Lázních, byl studijní obor pravoslavné teologie začleněn do programu Husitské teologické fakulty v Praze a vladyka Simeon se stal jejím řádným pedagogem se specializací na exegezi Starého zákona.

V roce 1996 ovdověl. O dva roky později byl zvolen pomocným biskupem pražské eparchie. Vysvěcen byl 21. června 1998 v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze. V neděli 9. dubna 2000 byl slavnostně intronizován v katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci na biskupa olomoucko-brněnského. Titul arcibiskup mu byl udělen v roce 2006. Během šestnácti let své biskupské služby na Moravě vladyka Simeon navázal plodně na své předchůdce: budoval chrámy, vysvětil mnoho nových kněží, staral se o věřící i v té nejzapadlejší obci. Do toho přednášel, psal, publikoval.

Jeho literární dílo zahrnuje pastorační listy, odborné studie, exegetické články, kázání, úvahy, vysokoškolská skripta, překlady, knižní monografie, ale i beletristické texty. Od konce čtyřicátých let publikoval vladyka v pravoslavném církevním tisku stovky článků. Podstatnou část z nich tvoří příspěvky na starozákonní témata a texty věnované dětem. Kromě toho však byly publikovany jeho články povahy liturgické (Svaté tajiny, Archijerejská svatá liturgie), misiologické (Křesťanská misie a evangelizace v dnešním světě), hagiografické (sv. Olga, sv. Makarios, sv. Sáva Srbský, Odkaz světců), bioetické (O přerušení těhotenství), historické (Češi na Athosu) ad. Stranou nemohou zůstat ani medialony osobností (patriarcha Sergij, archimandrita Sávva, prof. Jan Heller, otec Pavel Axman), zprávy z církevního života či úvahy na různá duchovní témata.

Již v padesátých letech vydal vladyka na prešovské fakultě exegetická skripta k téměř celé Bibli (kromě knih Mojžíšových). Z vladykových překladů uveďme články Georgije Florovského Pravoslavné bohoslužebné zpěvy a jejich skladatelé či archimandrity Vladimíra Evangelní zákon vydaný Spasitelem. Jeho stěžejní překlad studie patriarchy Sergije Pravoslavné pojetí spásy vyšel nedávno knižně. Z knih samotného vladyky jmenujme monografii Tajemství starozákonního proroctví (2005), evangelijní úvahy Ježíšův příchod (2003) či soubor vánočních povídek Doteky odjinud (2000). Kromě toho časopisecky publikoval i několik básní. V roce 1990 pak vladyka připravil k vydání knihu archimadrity Sávvy Život našeho Pána Ježíše Krista.  

Vladykovo celoživotní dílo – literární, teologické, pastorační – je důkazem o Boží věrnosti svému služebníku, přes všechna příkoří, zkoušky a těžkosti, kterými musel projít. Je naplněním slov proroka Izajáše, jež v ekumenickém překladu znějí:

„Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.“ (Iz 43, 2–3)


úterý 5. ledna 2016

Starec Nikon o Svaté Hoře Athos


Lidé jsou dnes přesyceni nejrůznějšími věcmi. Jsou bombardováni televizí, novinami, časopisy, mnoha informacemi – nikoli však poznáním. A protože tady nemáme elektřinu, rádio, televizi, ani noviny, tak žijeme svůj život. Nečteme o životě, nežijeme životy druhých tím, že se na ně díváme v televizi. Žijeme svůj skutečný život a lidem se to líbí, protože to je život, který ztratili. A teď znovu objevili, že není nutné mít všechny ty věci, o nichž se nás snaží televize přesvědčit, že je potřebujeme. Potřebujeme méně, než si myslíme. A tady lidé mohou najít útěchu. Zklidní se, znovu objeví sami sebe, svůj skutečný smysl života a zjistí, že mohou vést krásný a šťastný život s méně věcmi.        

čtvrtek 24. září 2015

Starec Tadeáš Vitovnický – O službě Bohu a bližnímu


Každá práce zde na zemi je Božím dílem. Přesto vždycky pracujeme s výhradami, bez upřímnosti. Nejen Bůh, ale ani žádná lidská bytost to nemá trpět. Víme, že vesmír patří Bohu, že Země je Boží planeta a že všechno patří Bohu – nehledě na práci, kterou děláme.

Ať je člověk dobrý nebo ne, zbožný nebo ne, oddaný pracovník nebo ne – vždycky za to bude zodpovídat. Neměli bychom příliš přemýšlet o tom, kdo jsou naši nadřízení, nebo kdo je naším zaměstnavatelem. V mysli bychom měli mít jen to, že každá práce na zemi a v celém vesmíru je Božím dílem, a jako taková by měla být vykonávána od srdce, bez výhrad. Pokud tak činíme, můžeme se osvobodit od našeho vnitřního odporu. Každá naše činnost pak pomůže bližnímu, počínaje naší rodinou, ať už jsme kdekoli. Proto musíme být vždycky upřímní. Potom budeme vyzařovat pokoj, klid a lásku a zpětně za to budeme milováni. Svými myšlenkami buď přitahujeme, nebo odpuzujeme své nepřátele, přátele, rodinu a bližní. Avšak lidé to obvykle berou na lehkou váhu, a v důsledku toho hodně trpí.

***

Naše plány a zájmy často překáží našim životům. Myslíme si, že nikdy v ničem neuspějeme, dokud vše úzkostlivě nezařídíme. Musíme se sice snažit dělat vše tak, jak nám říká naše svědomí, ale nic bychom neměli dělat ve spěchu. Právě když spěcháme, tak nás nepřítel chytá do pasti. Ve spěchu si nedokážeme uvědomit, zda jsme neřekli něco, čím jsme ublížili svému bližnímu, nebo zda jsme ho neignorovali, protože nemáme čas na něho myslet. Jsme příliš zaneprázdněni svými plány, které nosíme v hlavě. Takto je jednoduché hřešit proti bližnímu. A když hřešíme proti bližnímu, hřešíme vlastně proti Bohu, protože Bůh je všude. Přebývá v duši každého z nás. Náš vztah k bližnímu určuje náš vztah k Bohu.

Zdá se, že nechápeme jednu věc: není dobré, když vracíme lásku těm, kdo nás milují, a nenávidíme ty, kdo nás nenávidí. Nejsme na správné cestě, pokud tak činíme. Jsme synové světla a lásky, synové Boha, Jeho děti. A proto musíme mít Jeho vlastnosti lásky, pokoje a laskavosti ke všem.

***

Každá práce je Božím dílem. Každý úkol by měl být vykonán od srdce, protože nepracujeme pro lidi, ale pro Boha. Bůh je všudypřítomný. Celá planeta Mu patří; celý vesmír je Jeho. Nezáleží na tom, kdo je náš šéf, jestli je to dobrý člověk nebo jestli vede svůj podnik dobře, nebo ne – musíme dělat svou práci pro Boha. Protože když pracujeme pro Boha, naše srdce a mysl jsou otevřeny, ale když ne, říkáme věci jako: „Nebudu pro něho pracovat; je to líné budižkničemu, které celý den jen sedí, ale dostane zaplaceno víc než já.“ To je znamení, že neděláme svou práci od srdce. Pán říká: „Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech“ (Zj 3, 16). Musíme být horcí, nebo studení.

***

Pán povolal každého z nás k bytí s určitým cílem a plánem v mysli. Každé stéblo trávy má na této zemi nějaké poslání a platí to i pro lidi! My však často narušujeme a zasahujeme do Božích plánů. Máme svobodu přijmout, nebo odmítnout Boží vůli. Bůh, jenž je Láska, nám naši svobodu nechce vzít. Byla nám dána naprostá svoboda, ale my máme ve své bláznivosti často mnohé neužitečné touhy.

***

Rodiče si vždycky přejí, aby jejich děti byly šťastné, spokojené a vděčné za veškerou jejich práci a oběť. Takže když vidí, že děti mají špatnou náladu a jsou nevděčné, je jim to líto. Tak je to i s naším nebeským Otcem. Dal nám všechno, ale my jsme pořád nespokojení a sklíčení. Místo toho, abychom Bohu za všechno děkovali a chválili Ho, vyjadřujeme náš vděk pouze slovy, ale naše srdce zůstávají studená. Radost je vděk, a když se radujeme, je to ten nejlepší výraz vděku, který můžeme dát Pánu, jenž nás vysvobozuje od smutku a hříchu.

***

Bázeň Boží není jako onen zvířecí strach ze světa. Náš strach je taky takový a musíme se ho snažit přemoci. Tento strach pochází z podsvětí. Náš život je naplněn strachem. Bojíme se, co přinese zítřek a co nás v budoucnu čeká... To je zvířecí strach. Bázeň Boží je naopak to, když Boha miluješ, když ho doopravdy miluješ z celého svého srdce a nechceš Mu nikdy ublížit nebo Ho zarmoutit – nejen svými skutky, činy a slovy, ale i svými myšlenkami. Chceš Ho potěšit vším, co děláš nebo co říkáš. To je bázeň Boží – strach z toho, čím bys zarmoutil nebo ublížil svému Rodiči.


Přeloženo z knihy Our Thoughts Determine Our Lives. The Life and Teachings of Elder Thaddeus of Vitovnica (St. Herman of Alaska Brotherhood 2014, s. 92–98).


středa 16. září 2015

Sv. Paisios Svatohorec – Předzvěst smrti otce Metoděje a otce Jáchyma


O svátku Povýšení Svatého Kříže v roce 1978 zavolal otec jeromonach Metoděj z Kelie svatého Theodora v Karyes otce jeromonacha Kryštofa, který žil pod Karyes. Poslal ho do svatého monastýru Kutlumusiu, kde pobýval ve svém stáří jeho krajan, otec Jáchym (všichni tři byli Rumuni z téhož bratrstva), aby mu řekl, ať se připraví, neboť oba (tedy otec Metoděj a otec Jáchym) na druhý den zemřou.

Otec Kryštof tedy odešel do monastýru Kutlumusiu a řekl mu:

„Požehnejte, otče Jáchyme. Otec Metoděj mi řekl, abych vám řekl, ať se připravíte, protože zítra oba dva zemřete ve stejnou chvíli. Prosí vás, abyste mu odpustil všechno špatné, co vám udělal.“

Když to otec Jáchym uslyšel, radostně mu odpověděl:

„Hospodin požehná. Když to říká otec Metoděj, musí to být pravda.“

Otec Jáchym toho dne přijal svaté tajiny a řekl diakonovi Anastasiovi:

„Poprvé ve svém životě cítím takovou radost!“

Pak šel do své kelie, radostně očekával hodinu své smrti a rumunsky znovu a znovu opakoval: „Přesvatá Bohorodice, má matko, Přesvatá Bohorodice, má matko...“

Jak by naše Přesvatá Bohorodice nebyla jeho matkou, když jako šestnáctiletý chlapec opustil svou rodnou matku a otce a odešel do Zahrady naší Nejsvětější Paní, aby se stal mnichem? Od dětství až do svých devadesáti let byl pro lásku ke Kristu duchovním přistěhovalcem na Svaté Hoře, aby získal bohatství věčnosti! Ve svých šestnácti letech byl vymazán ze světa a zapsán do „Knihy života“.

Mezitím, co odříkával slova „Přesvatá Bohorodice, má matko, Přesvatá Bohorodice, má matko...,“ v pět hodin byzantského času zavřel jako dítě oči a pokojně usnul v náruči své matky.

V tu samou chvíli zesnul v Pánu spravedlivou smrtí ve svých asi sedmdesáti letech otec Metoděj. Ty dvě posvěcené duše odešly spolu, neboť mezi nimi vládla velká láska. Prosili Boha, aby v tomto ani v příštím životě nebyli rozděleni. Dobrý Pán byl k jejich prosbě milostivý a je milostivý i k nám, abychom i my z toho měli užitek. Amen.



Přeloženo z knihy Athonite Fathers and Athonite Matters (Souroti, Thessaloniki 2002 s. 140–141).