pondělí 16. prosince 2013

Starci dnešní doby: svatý Jan Šanghajský a Sanfranciský

Úryvek z knihy metropolity Kallista z Diokleie The Inner Kingdom (Vnitřní království):

Svatý Jan Maximovitch (1966) byl biskupem ruské zahraniční církve, působícím nejprve v Šanghaji, poté v západní Evropě a nakonec v San Francisku. Byl malého vzrůstu, měl rozcuchané vlasy a vousy, trpěl poruchou řeči a na první pohled měl v sobě cosi z „bláznovství pro Krista“. Od chvíle, kdy se stal mnichem, neulehnul na lůžko – kromě případů nemoci. Pracoval a modlil se celou noc, vyhradiv spánek pouze nahodilým chvilkám během čtyřiadvaceti hodin. Procházel se bosý po ulicích Paříže a jednou například sloužil panychidu v marseillském přístavu, v místě, kde byl zavražděn jugoslávský král Alexander, uprostřed silnice mezi tramvajemi. Dochvilnost nebyla zrovna jeho výsadou. Konzervativnější věřící – zmateni jeho chováním – ho kritizovali za to, že se nehodí na veřejnou funkci a pro administrativní práci biskupa. Ale jakkoli byl vladyka nepředvídatelný, zároveň byl praktický a realistický. Se svým naprostým přehlížením běžných formalit uspěl tam, kde ti, kdo se spoléhali na světský vliv a odbornost, zcela selhali – jako když proti veškerým nadějím a v sevření „kvóta systému“ zajistil vstup tisícům bezprizorních ruských uprchlíků do USA.

V soukromém rozhovoru byl úsečný, přesto laskavým způsobem. Rychle si získal důvěru malých dětí. Obzvláště zarážející byla intenzita jeho přímluvné modlitby. Pokud to jen bylo možné, sloužil svatou liturgii každý den a služba byla často dvakrát delší než normálně – pro množství těch, které během ní jmenovitě vzpomínal. Když se za ně modlil, nebyli pro něj pouhými položkami na seznamu, ale vždycky konkrétními lidmi. Typický je jeden příběh, který jsem o něm slyšel. Vladyka měl ve zvyku každý rok navštěvovat Svatotrojický monastýr v Jordanville. Když po jedné z těchto návštěv odjížděl, jakýsi mnich mu dal kousek papíru se čtyřmi jmény vážně nemocných. Svatý Jan dostával během roku tisíce takových proseb o modlitbu. Když se o nějakých dvanáct měsíců později do monastýru vrátil, z ničeho nic pokynul na onoho mnicha a k jeho překvapení vytáhl z hloubi své rjasy onen kousek papíru, nyní už zmačkaný a potrhaný. „Modlil jsem se za tvé přátele, ale dva z nich“ – ukázal na jejich jména – „zemřeli, zatímco druzí dva se uzdravili.“ A skutečně tomu tak bylo.

Vladyka i na dálku vnímal starosti svých duchovních dětí. Jedním z nich byl otec (později arcibiskup) Jákob, igumen malého pravoslavného monastýru v Nizozemí, který mi řekl tuto vzpomínku: Jednou pozdě večer seděl sám ve svém pokoji a nemohl usnout kvůli finančním a dalším problémům. Uprostřed noci zazvonil telefon. Byl to vladyka Jan, vzdálený stovky kilometrů. Zavolal otci Jákobovi jenom proto, aby mu řekl, že už je čas jít spát. „Jdi spát, to, o co žádáš Boha, bude určitě v pořádku.“

A taková je role duchovního otce. Jak to vyjádřil svatý Barsanufios: „Starám se o tebe víc, než ty sám o sebe.“
 

středa 11. prosince 2013

Posvátné kánony o vztahu biskupů k metropolitovi



Pravidlo 34. (apoštolské)
Biskupové každého národa musí míti svého prvního biskupa a uznávati jej jakožto hlavu a nesmí ničeho podnikati, co ty přesahovalo jejich pravomoc bez jeho schválení.

Pravidlo 9. (antiochijského sněmu)
V každé oblasti mají biskupové uznávati biskupa stojícího v čele metropolie, který pečuje o celou oblast, neboť do metropolie přicházejí odevšad všichni, kdož mají záležitosti. Proto bylo usneseno, aby on i ctí byl předním a aby ostatní biskupové bez něho nepodnikali ničeho zvláště důležitého.

Pravidlo 14. (cařihradského sněmu - dvojnásobného)
Jestliže některý biskup, klada za záminku provinění svého metropolity, před sněmovním vyšetřením odstoupí od obecenství s ním a nebude pronášeti jeho jméno dle zvyku v božském posvátném úkonu, o takovém svatý sněm stanovil: budiž svržen, bude-li pouze usvědčen, že odstoupil od svého metropolity a vytvořil rozkol. Neboť každý má znáti svou míru, a ani kněz nemá opomíjeti svého biskupa, ani biskup svého metropolitu.

pondělí 9. prosince 2013

Praktické rady pro duchovní život od sv. Theolepta z Filadelfie



Sv. Theoleptos z Filadelfie patří k méně známým autorům Filokalie. Ve své době se ovšem těšil značné úctě, jak o tom svědčí např. slova jeho přímého žáka, sv. Řehoře Palamy: „Slyšel jsi o Theoleptovi, jehož jméno značí ´inspirován Bohem´ a jenž je i za našich časů považován za opravdového teologa a důvěrného vizionáře pravdy Božích mystérií – biskupa z Filadelfie či spíše toho, jenž z Filadelfie jako z lampády osvěcoval svět.“ (Obrana svatých hésychastů)

Předtím, než se stal biskupem, prožil Theoleptos pohnutý život. Tento rodák z Nicey byl nejprve ženatý, ale manželství bylo rozvázáno a Theoleptos byl ještě v poměrně mladém věku postřižen na mnicha. Jelikož – stejně jako např. sv. Nikeforos Hesychasta – nesouhlasil s unií mezi pravoslavnou a římskou církví, mocensky prosazenou byzantským císařem Michaelem VIII. a uzavřenou v roce 1274 na Lyonském sněmu, byl režimem uvězněn. Po Michaelově smrti však byl propuštěn na svobodu a v roce 1284 rukopoložen na biskupa v maloasijské Filadelfii. I když se věnoval pastorační službě a správě eparchie, byl zároveň vyhledávaným duchovním otcem.

V této krátké úvaze se proto zastavme u Theoleptových myšlenek, týkajících se praktických otázek duchovního života, jak je zachytil ve svém spise O vnitřním díle v Kristu a o mnišském povolání.  Jsou míněny jako rady Ireně-Evlogii Choumnaině, představené monastýru Krista Spasitele v Konstantinopoli. Můžeme je však číst i jako aktuální pro naše dnešní potřeby věřících, usilujících o autentickou pravoslavnou duchovnost.

O čtení Písma
Theoleptos radí obrátit se ke čtení Písma a děl svatých otců kdykoliv, kdy začneme ochabovat v modlitbě (myšlena Ježíšova modlitba v srdci člověka). V tu chvíli máme vzít do rukou knihu a pozorně číst vybrané pasáže. Četba by neměla být letmá, ale mysl by naopak měla zkoumat hlubší význam slov. Jen tak se čtenáři odkryje „duchovní poklad“ skrytý v jednotlivých textech. Proto je vhodné při čtení ustávat a přemýšlet o přečteném textu, který se stává postupně srozumitelným a zapamatovatelným. „Tak v tobě vzplane touha po uvažování o Božích věcech, neboť ´roznícen jest oheň v přemyšlování mém´ (Ž 39, 4)." Theoleptos, jehož styl oplývá různými příměry a metaforami, přirovnává čtení k dobrému jídlu, které musíme nejprve podržet v ústech, než oceníme jeho chuť. „Tudíž musíš ve své duši přemítat o posvátných textech, než obohatí a potěší mysl. Řečeno s žalmistou: ´Jak jsou sladké dásním mým výmluvnosti tvé, nad med ústům mým.´ (Ž 119, 103).“ Theoleptos dále doporučuje naučit se některé verše z Evangelií nebo výroky svatých otců nazpaměť, což umožní o nich  přemýšlet v jakékoli situaci – zejména během nočního bdění. Velmi vhodné je také studovat životy svatých.

O zpěvu žalmů
Zpěv žalmů by měl být pronášen nízkým hlasem a s myslí neustále pozornou k textu tak, aby ani jeden verš neuplynul bez porozumění. Když se to přesto stane a nějaká pasáž unikne naší pozornosti, je lepší se vrátit zpátky, než pokračovat ve čtení dál. Je klidně možné text zopakovat i několikrát, hlavně abychom plně rozuměli tomu, co čteme. To nijak nebrání naší pozornosti vůči Bohu, protože „mysl se může soustředit na zpěv a zároveň pamatovat na Boha.“

O poklonách
Theoleptos radí nevynechávat poklony z osobního duchovního života. Poklony jsou totiž ztělesněným obrazem pádu člověka do hříchu a skrze ně vyjadřujeme naši zpověď z vlastní hříšnosti. Povstání naopak vystihuje pokání a příslib Bohu, že povedeme ctnostný život. Theoleptos doporučuje doprovodit každou poklonu vzýváním Ježíšova jména, abychom svým „pádem před Pánem duší i tělem znovu obdrželi Boží milost pro duši a tělo.“

O chování v chrámu
Do chrámu bychom měli vcházet se sklopeným zrakem a s myslí upřenou k Bohu. Měli bychom se vyhýbat všem planým řečem, stejně jako myšlenkám rozptylujícím naše nitro. „Soustřeď svůj jazyk na zpěv a svou mysl na modlitbu.“

Modlitbou radí Theoleptos doprovázet naše chování nejen v chrámu, ale i v ostatním životě. Tato praxe „tříbí mysl, zbavuje lhostejnosti, dodává mladistvou sílu duši a činí mysl pohotovější a dychtivější po duchovní činnosti.“

pondělí 2. prosince 2013

Starci dnešní doby: Amfilochios (Makris) z Patmosu



Úryvek z knihy metropolity Kallista z Diokleie The Inner Kingdom (Vnitřní království):

Otec Amfilochios (†1970) byl igumenem monastýru Svatého Jana Teologa na ostrově Patmos a později starcem pro společenství monašek, jež založil nedaleko tohoto místa. Jeho povahu nejvíce charakterizovala jemnost, vřelá náklonnost k lidem a tichá, přesto zřetelná radost. Jeho úsměv byl plný lásky, ale zbavený veškeré sentimentality. Život v Kristu, jak ho chápal, není těžkým břemenem, jež se má nést s mrzutou odevzdaností, ale osobním vztahem, jež má být veden dychtivým srdcem. Vystupoval rázně proti jakémukoli duchovnímu násilí a bezcitnosti. Bylo pro něj typické, že když umíral a měl opustit sestry, o něž pečoval, naléhal na igumenku, aby na ně nebyla příliš přísná: „Nechaly všeho ve světě jen, aby sem přišli. Nesmí být proto nešťastné.“

Mám na něj zvláště dvě vzpomínky. Tou první byla jeho láska k přírodě a zejména ke stromům. „Víte, že,“ říkával, „nám Bůh dal ještě jedno přikázání, které není v Písmu? Je to přikázání Milujte stromy.“ Byl přesvědčen, že kdo nemiluje stromy, nemiluje Krista. Když naslouchal zpovědím místních rolníků, jako epitimii jim dával za úkol zasadit strom; a jeho prostřednictvím se tak mohly kdysi holé kopce na Patmosu opět každé léto zazelenat.

Druhou vzpomínkou na tohoto starce je rada, kterou mi dal, když jsem se měl jako nově vysvěcený kněz vrátit z Patmosu zpátky do Oxfordu, kde jsem začínal učit na univerzitě. I když osobně na Západě nikdy nebyl, přesně vnímal situaci pravoslaví v diaspoře. „Neboj se,“ trval na svém. „Neměj strach z toho, že jsi pravoslavný. Že budeš často osamocen a vždycky v menšině. Nedělej kompromisy, ale nikdy neútoč na jiné křesťany; nebuď ani v defenzivě, ale ani agresivní; zkrátka buď sám sebou.“

úterý 19. listopadu 2013

Modlitební praxe podle sv. Nikefora Hesychasty



Nikeforos Hesychasta (někdy také nazýván Athoský, Samotář či Mnich) byl prostým monachem na Svaté hoře Athos v druhé polovině 13. století, kde se věnoval modlitebnímu životu v ústraní své kelie. Později byl za svůj postoj proti politice císaře Michaela VIII., usilujícího o formální sjednocení s latinskou církví, vězněn a poslán do vyhnanství. Velkou autoritu na křesťanském Východě si vydobyl svým osobním příkladem a následně spisem O bdělosti s strážení srdce, který koloval v mnoha opisech a patří dnes k základním dílům hésychastické duchovní tradice. Zvláštní pozornost mu ve svých výkladech věnuje i hlavní teolog hésychasmu, sv. Řehoř Palama: „Svatý Nikeforos strávil mnoho let v tichosti a pokoji v těch nejizolovanějších částech Svaté hory, kde se také věnoval shromažďování svatootcovských textů o bdělosti, aby tuto praxi následně předal i nám.“ (Obrana svatých hésychastů)

Nikeforův spis je skutečně jakousi „malou Filokalií“ – tedy antologií dosavadních patristických komentářů, vztahujících se k tématu duchovního strážení srdce, které je předpokladem k dosažení hlubší modlitby. Najdeme zde seřazeny výroky sv. Antonína, pouštních otců i pozdějších mystických autorů od Jana Klimaka přes Izáka Syrského až po Simeona Nového Teologa. Nikéforos chce tímto způsobem – „skrze napodobování našich otců“ – zaučit své čtenáře ve „vědě věčného a nebeského života“, tedy nejvyššího povolání, kterého je člověk schopen. Proto je mnišský život podle Nikefora nazýván „vědou věd“ či „uměním všech umění“. Vede člověka k tomu jedinému podstatnému: pokladu, ukrytému uvnitř lidského srdce (Mt 13, 44). Praktikováním duchovní bdělosti a následnou modlitbou člověk poznává a přímo zakouší „království nebeské, které je ve vás“ (L 17, 21).

Na závěr antologie pak Nikeforos přidává své osobní rady, jak dospět k bdělosti srdce. Zachytil tak – podobně jako autor staršího díla Tři způsoby modlitby (zde) – určitou praxi, jež je charakteristická přesnou psychosomatickou metodou, vedoucí k vnitřnímu zklidnění, pokoji (hésychia), čisté modlitbě a v konečném důsledku ke sjednocení člověka s Bohem. 

Tato metoda opět předpokládá vedení od zkušeného duchovního, který křesťana provede všemožnými nástrahami, jež tento modlitební způsob života skýtá (včetně vážných fyzických poruch). „Většina, pokud ne všichni, dosáhla největšího z darů (tj. duchovního bdění – pozn. red.) skrze učení. Jistě, někteří ho – aniž by byli vyučeni – obdrželi přímo od Boha díky horlivosti svých snah a vroucnosti víry; ale co je vzácné, není ještě normou. Proto bychom měli hledat neochvějného průvodce, pod jehož vedením se můžeme naučit, jak se vypořádat s nedostatky a naopak se zveličováním, jež nám ponouká ďábel, kdykoli se odkloníme od osy duchovní pozornosti. Neboť takovýto průvodce sám prošel mnohými zkouškami a bude schopen nám tyto věci objasnit a zřetelně vymezit naši duchovní cestu, po níž pak budeme moci pokojně kráčet.“ 

Nadto Nikeforos – jako jeden z mála – řeší i situaci, k níž může rovněž dojít: totiž absenci duchovního vedení. Může se stát, že z jakýchkoli důvodů není podobný zkušený průvodce k dispozici. Přesto by ho měl věřící za všech okolností dál „horlivě hledat.“ A pokud ho ani potom nenajde, radí Nikeforos následující: „Musíš se zříct všech pozemských vazeb, volat k Bohu se zkroušeným duchem a slzami a dělat, co ti řeknu.“

Následuje vlastní Nikeforova metoda (či spíše metoda, kterou převzal, písemně zachytil a předal dál).

V ní je lidská mysl, jež má dospět k pozornosti, těsně navázána na dech člověka. Podle Nikefora je dech spjat přímo se srdcem, duchovním a tělesným centrem organismu. Vdechováním se k srdci dostává vzduch (moderní věda by řekla okysličená krev) a srdce se tak stává „zdrojem života a tepla pro celé tělo.“ Skrze dech tedy může do srdce nakonec dospět i lidská mysl tím, že se začne koncentrovat na jednotlivé vdechy a výdechy.

„Posaď se, soustřeď svoji mysl a veď ji dýchacím ústrojím, jímž prochází tvůj dech až do srdce. Přinuť svoji mysl, aby taktéž sestoupila spolu s vdechováním do srdce. Jakmile tam vstoupí, to co bude následovat, není ani ponuré ani stísněné. Jako muž, který se po návratu z dlouhých cest domů raduje ze setkání se svou ženou, je i mysl, konečně sjednocená s duší, naplněna nepopsatelnou radostí.

Proto, můj bratře, cvič svoji mysl, aby srdce hned neopouštěla, neboť nejdřív není ochotná zůstat takto sevřená a omezená. Ale jakmile si jednou zvykne v srdci přebývat, nesnese už být mimo něj. Neboť království nebeské je uvnitř nás a když mysl soustředí svou pozornost v srdci a skrze čistou modlitbu hledá toto království, všechny vnější věci se jí stávají odporné a protivné. Po té, co vstoupíš skrze svoji mysl do příbytku srdce, jak jsem tě učil, vzdávej díky a slávu Bohu a raduj se v něm. Zůstávej neustále v této praxi a ona tě naučí tomu, co ještě nevíš.“

Důležité je, že od vášní očištěná a soustředěná mysl po té, co sestoupí do srdce, nezůstává prázdná. Není negována, ale naopak dochází svého pravého smyslu, jenž jí byl dán při stvoření: oslavovat a kontemplovat Boha. „Když je tvá mysl pevně usazena v srdci, nemůže v něm zůstávat mlčenlivá a nečinná; neustále by měla opakovat a rozjímat o modlitbě: ´Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou´ a nikdy by v tom neměla ustát. Neboť tato modlitba chrání mysl od rozptýlení, činí ji odolnou vůči ďábelským útokům a každým dnem zvyšuje lásku a touhu po Bohu.“

Na koncentraci, dech a sladění slov s tělesným rytmem náročná psychosomatická technika, kterou Nikeforos Hesychasta ve svém spisu doporučuje, však není výhradním způsobem, jak se modlit Ježíšovu modlitbu. Svatí otcové nikdy nekladli důraz na tělesný postoj jako takový, ale spíše na samotný fakt modlitby. Řehoř Palama, který si Nikefora jinak velmi považoval, podotýká, že mysl nelze svázat s tělem absolutně, uzavřít ji do něho „jako do nádoby“, neboť mysl je „netělesná“ – ale zároveň „nikoli zcela mimo nás, protože je s námi sjednocená.“ Ježíšovu modlitbu lze tedy pronášet jak za použití psychosomatické techniky (současní autoři i starci přitom zdůrazňují podmínku duchovního vedení), tak zcela nezávisle na něm, v samotné mysli člověka. To ostatně uznává i sám Nikeforos v závěru svého pojednání, když radí těm, kdo si přes veškerou snahu nedokáží osvojit jím navržený způsob modlitby: „I když naše rty mlčí, můžeme v tichosti vyslovovat modlitby, žalmy a další věci. Vyžeň proto ze své mysli všechny myšlenky – a to dokážeš, když chceš – a na jejich místo dosaď Ježíšovu modlitbu. Pokud v tom budeš nějakou dobu pokračovat, jistě ti to otevře dveře do tvého srdce způsobem, jaký jsme ti objasnili a jaký známe ze zkušenosti.“

pondělí 11. listopadu 2013

Tři způsoby modlitby



Byzantský spis Tři způsoby modlitby patří do pokladnice pravoslavné duchovní literatury. Byl a je dosud čten v mnišských i laických kruzích, kde slouží jako vodítko v modlitebním životě křesťana – ať už samostatně či v rámci různých antologií, z nichž nejpoužívanější zůstává Filokalia. Přibližně od čtrnáctého století začal být připisován sv. Simeonu Novému Teologovi. I když se dosud nepodařilo jeho autora přesvědčivě určit, je možné, že vzešel z okruhu Simeonových žáků a následovníků.

Spis je důležitý popisem psychosomatické modlitební techniky, která se vžila na křesťanském Východě a používá se dodnes. Nutno říct, že autor spisu není jejím původcem – pouze slovně zachytil dlouhodobou praxi, která byla v mnišském prostředí běžná. Tato technika ovšem není cílem sama o sobě, ale pouze prostředkem k dosažení jednoty s Bohem – tedy tím, co východokřesťanská tradice nazývá theosí, zbožštěním.

Křesťan tak svým modlitebním způsobem života odpovídá na Boží milost, jež mu byla dána ve křtu a v dalších tajinách církve. S její pomocí odkládá „starého člověka“, který se od Boha odvrátil, a opět vstupuje do obnoveného vztahu Boho-lidské jednoty. Celá jeho bytost – tedy i tělo – je prostoupena touto metanoiou, obratem od světa k Bohu, od stvoření ke Stvořiteli.

Z toho důvodu přibližuje autor spisu jednotlivé fáze v(ý)stupu do obecenství s Bohem. Nejprve je potřeba zbavit se vášní, jež nás poutají ke světu, znemožňují duchovní nazírání a zabraňují Boží přítomnosti. Od vášní očištěná a soustředěná mysl pak bdí nad srdcem, které je centrem člověka a v němž dochází k vlastnímu poznání Boha. Zklidněná mysl začne pociťovat skutečnou touhu po Bohu, kterou je možné naplnit „zpěvem žalmů“ či šířeji – oslavou Boha. Posílena touto touhou, dokáže mysl odhánět všechny rušivé myšlenky, které mohou ještě „kroužit kolem“ srdce. Neustálou pozorností tak mysl ochraňuje srdce, jež je připraveno na další stupeň duchovního života – modlitbu.

Autor rozeznává tři druhy modlitby. U prvního pozvedá člověk hlavu k nebesům a naplňuje mysl ušlechtilými představami božského světa. U druhého rovněž odhlíží od stvoření, ale poutá svou pozornost k nitru, myšlenkám a slovům modlitby. Ani jeden ze způsobů, jak píše autor, ovšem nevede k pravému poznání Boha a naopak ústí do sebeklamu, pýchy a iluze. Pouze ten, kdo dokáže očistit svou mysl od všech vášní, myšlenek a obrazů, může přistoupit k autentické modlitbě, jež   nasměrovává člověka k poslednímu stádiu duchovního života – setkání s Bohem tváří v tvář.

Ocitujme tedy onu slavnou pasáž, týkající se právě modlitby:

Posaď se do rohu své kelie a dělej, co ti řeknu. Zavři dveře a zbav se ve své mysli všeho bezcenného a pomíjivého. Nech spočinout svou bradu na hrudi a zaměř svůj fyzický pohled spolu s myslí doprostřed břicha. Zadržuj vdechování skrze své chřípí a prohledávej myslí své nitro, dokud nenajdeš místo srdce, v němž spočívají všechny mohutnosti duše. Zpočátku v něm objevíš temnou a neproniknutelnou hustotu. Později, když vytrváš a budeš tento postup cvičit dnem i nocí, v něm najdeš jakoby zázrakem neutuchající radost. Jakmile dosáhne mysl srdce, najednou uvidí věci, o kterých až dosud nic nevěděla. Uvidí v něm otevřený prostor a spatří samu sebe duchovně osvícenou a obdařenou rozlišováním. Od této chvíle, když se náhle z jakékoli strany objeví rozptylující myšlenka, je myslí ihned zapuzena a zničena ještě předtím, než se stačí zformovat a dotvořit. To se děje pomocí vzývání Ježíšova jména. Od tohoto bodu dále začne mysl klást odpor démonům a podněcujíc přirozený hněv vůči svým duchovním nepřátelům, pronásleduje je a poráží. Vše ostatní se s Boží pomocí naučíš sám tím, že budeš strážit svoji mysl a uchováš ve svém srdci Ježíše. Jak praví přísloví: „Posaď se ve své kélii a ta tě všemu naučí.“

Psychosomatická technika zde popsaná se odvíjí od tělesného postoje. Člověk praktikující Ježíšovu modlitbu má nejprve sklonit hlavu a ustálit svůj pohled doprostřed svého těla. Poté má zklidnit a zpravidelnit svůj dech a začít soustředit se na činnost mysli. V tomto usebrání mysl prozkoumává nitro člověka a hledá v něm tělesné, duševní a zároveň duchovní centrum – srdce. Poté, co vstoupí mysl do srdce, začíná se modlit Ježíšovu modlitbu, která chrání před rozptylujícími myšlenkami, odhání zlé duchy a umožňuje setkání s pravým Bohem.

Ježíšova modlitba přivádí člověka do posledního stádia duchovního života – nazírání Boží slávy. To autor přirovnává ke zkušenému věku stáří, v němž je dosavadní úsilí člověka završeno a celá životní pouť již dospěla ke svému cíli. Člověk konečně dosáhl „plného lidství“ a nachází se v „dokonalém stavu“.  Pozdější hésychastická tradice – zejména u sv. Řehoře Palamy – na toto učení naváže svojí teologií o nestvořených Božích energiích, na kterých má člověk – skrze modlitbu – svou účast. Tato teologie se ovšem opírala o každodenní mnišskou praxi a vycházela z žité zkušenosti jednoty člověka s Bohem.

Ačkoli bylo praktikování Ježíšovy modlitby u hésychastů často spjaté s psychosomatickou technikou, popsanou v tomto spisu, nutno říct, že se na ni neomezuje zcela. Jiní autoři nejdou ve svých popisech do takových podrobností a někteří naopak zdůrazňují, že Ježíšovu modlitbu lze v plnosti praktikovat, aniž by člověk užíval jakékoli fyzické metody. V čem se však všichni shodují je, že každý křesťan by měl mít vedení od zkušeného duchovního, který ho provede všemi nástrahami, jež při tomto způsobu modlitby nastávají.

I sám autor spisu zmiňuje trojí úctu, jež je zapotřebí mít jako podmínku před tím, než přistoupíme k modlitbě: úctu k Bohu, ke svému duchovnímu otci a ke všem lidem a materiálním věcem. Pouze tak budeme schopni vejít do reality Božího království, jež se nám otvírá již zde na zemi.

středa 2. října 2013

Ct. Maxim Vyznavač - Čtyři sta kapitol o lásce (2)



11. Všechny ctnosti podporují mysl ve snaze o božskou lásku, ale nade všechny tak činí čistá modlitba. Pomocí ní jsou mysli dány křídla, aby mohla vyjít vstříc Bohu a stát se cizí všem věcem.

12. Když je mysl skrze lásku uchvácena božským poznáním a v opouštění stvoření dosahuje vnímání Boží nekonečnosti, potom podle božského Izaiáše přichází v úžas z uvědomění si vlastní nízkosti a pronáší s přesvědčením prorokova slova:

Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.

13. Ten, kdo miluje Boha, nemůže než milovat rovněž každého člověka jako sebe sama, i když ho netěší vášně těch, kdo ještě nejsou očištěni. Když pak vidí jejich obrácení a nápravu, raduje se nespoutanou a nevyslovitelnou radostí.

14. Vášnivá duše je nečistá, plná myšlenek na chtíč a nenávist.

15. Ten, kdo kráčí po stopě nenávisti ve svém srdci, přes všechny viny vůči komukoli, odcizuje se cele lásce k Bohu, protože láska k Bohu nijak nepřipouští nenávist k člověku.

16. „Milujete-li mne“, říká Pán, „budete zachovávat má přikázání“ a „to je mé přikázání, abyste se milovali navzájem.“ Tudíž, ten, kdo nemiluje svého bližního, nezachovává přikázání, a ten, kdo nezachovává přikázání, není schopen milovat Pána.

17. Blahoslavený je ten, kdo se naučil milovat všechny stejně.

18. Blahoslavený je ten, kdo se neoddává pomíjitelným a přechodným věcem.

19. Blahoslavená je mysl, která přesáhla všechna jsoucna a ustavičně se raduje v božské kráse.

20. Ten, kdo vyhovuje touhám těla a nevraží vůči svému bližnímu kvůli pomíjejícím věcem – takový člověk slouží spíše tvorstvu než Stvořiteli.



pondělí 26. srpna 2013

Pravoslaví v Tanzanii



Tanzanie je překrásná, Bohem obdarovaná země. Na západě trojice velkých afrických jezer Victoria, Tanganyika a Nyassa, uprostřed několik národních parků, na východě pak nekonečné pláže Indického oceánu. A Kilimandžáro, samozřejmě.

Svatí otcové umísťovali biblický Ráj do míst za Etiopií, jež je napájena z jeho bohatých vod (viz např. sv. Řehoř Sinajský ve spise O přikázáních a naukách...). Pokud bychom tento názor promítli do dnešních map, pak rajské zemi odpovídá oblast mezi Ugandou, Keňou a právě Tanzanií – tedy etnicky a kulturně kompaktní část Afriky, rozdělená uměle po první světové válce kolonialistickými velmocemi Velké Británie a Německa.

Přírodní bohatství je pro Tanzanii hlavní devizou – s ohledem jak na turistiku, tak na mezinárodní obchod, vázaný na tropické zemědělství či ložiska diamantů, zlata a zemního plynu. Přesto většina obyvatel dosud žije v nesmírné bídě. Ještě v 80. letech minulého století patřila Tanzanie k pěti nejchudším zemím světa – zásluhou necitlivé vlády výše zmíněných kolonizátorů a následně od 60. let socialistických zásahů prezidenta Julia Nyerereho, jež vedly k totálnímu kolapsu země. Několik málo desetiletí nestačilo na to, aby se Tanzanie hospodářsky vyrovnala byť jen svému bezprostřednímu sousedu, Keni.

V této nelehké situaci zastávají důležitou roli náboženské instituce (v Africe obecně se ateismus vyskytuje zcela minimálně), jež přispívají k důstojnějším podmínkám života. Mezi tradiční patří i pravoslavná církev, jež se těší určité úctě jednak díky své nesvázanosti s koloniální mocí a jednak díky své dlouhodobé přítomnosti v zemi. To ji činí důvěryhodnou jak oproti „starým“ evropským církvím, tak oproti současným evangelikálním hnutím, rychle se šířícím po celém kontinentu.

Pravoslaví je v Tanzanii přítomno od počátku dvacátého století (tedy nedlouho po katolictví a protestantismu) zásluhou zejména řeckého kněze Nikodema Sarikase, který sem přišel po svém působení z Jižní Afriky. Jeho pastýřská činnost se vztahovala jak na tradiční pravoslavné věřící (řecká, indická či arabská komunita), tak na neofyty z černošského obyvatelstva. Z centra v Dar es Salaamu se v 50. letech stala metropolie Iranopolis (což je řecký překlad „Místa/města míru“), která pod svou jurisdikci zahrnovala celou (tehdejší) Tanganiku, Ugandu a Keňu.

Dnes se v Tanzanii (název odkazuje ke sjednocení Tanganiky a Zanzibaru v roce 1964) nacházejí dvě metropolie – Iranopolisu a Mwenzy. První spravuje oblast na východě, druhá pak na severozápadě země. Obě se starají o stovky farností, zdravotní střediska, sirotčince či teologický seminář v Kasikizi.

Při své letošní cestě po Tanzanii jsem navštívil dva chrámy – ve městě Tanga na severním pobřeží a pak katedrálu v Dar es Salaamu. V prvním případě šlo o velmi příjemné překvapení. O pravoslaví v Tanze jsem neměl žádné informace. Když jsem se vracel z katolického kostela – jedné z nejstarších budov v německé kolonialistické baště – všiml jsem si při focení v dálce typické byzantské věže.

Zájem mě přivedl k malému chrámu obklopenému parkem, ve kterém pár místních výrostků hrálo fotbal. Nově omítnutá stavba byla vedena v klasickém byzantském stylu, který svou jednoduchostí dobře zapadal do africké krajiny i prosté okolní výstavby. Byzantský styl přitom nemá upozorňovat na vnější kolonialistickou moc, ale spíše odráží celkový přístup Alexandrijského patriarchátu k africké misii.

Ten se snaží budovat africkou církev na patristických základech. Svatootcovská tradice prostupuje věroukou, bohoslužebnou praxí, pastýřskou péčí, spiritualitou a současně „vnějšími“ projevy od malování ikon, přes zpěv až po architekturu chrámů. Jejich dílčí členění na chrámovou loď, oltář a prestol odpovídá svatootcovskému pojetí církve jako obrazu světa (viditelný a neviditelný) a zároveň člověka (tělo – duše – nús), který účastí na bohoslužbě předkládá sebe – a skrze sebe celé stvoření – Bohu.

Základy pro církev prvních století zůstávají základy i pro církev století jednadvacátého. Takto budovaná církev pak do sebe přijímá různé národy světa s jejich vlastními kulturními zvyky. Promítnuto do architektury chrámu v Tanze: po jeho pravé straně se venku nachází kamenná křtitelnice. Nově pokřtění vstupují do budovy církve – zanechavše za sebou „starého člověka“ – , kde se „oblečeni v Krista“ sjednocují s Bohem. Svahilská liturgie je pak dalším střípkem v mozaice „byzantských“ liturgií světa. Přitom byzantismus zde není totožný s řeckou kulturou, ale znamená kulturu různých národů v jednom křesťanském světě – tak, jak se rozvíjela před stoletími (v tehdejší byzantské říši), i dnes.

Tyto úvahy se mně honily hlavou, když jsem si zvenku prohlížel onen malý – žel zavřený – chrám. Smířen s tím, že už se do něj nepodívám, prohodil jsem pár slov o anglických klubech s místními „fotbalisty“ a měl se k odchodu. Vtom ke mně přistoupila drobná žena a začala mi ve svahilštině cosi vysvětlovat. Pochopil jsem, že mi chce ukázat chrám. Spolu s jejími dětmi jsme vstoupili dovnitř. V prázdné lodi chyběly lavice, avšak interiér byl připraven na bohoslužbu – včetně podsvíčníků a bohoslužebných knih v oltáři. Škoda, že má úroveň svahilštiny se nezmohla na víc než na základní fráze. Ale aspoň mi na památku zůstala fotka z tohoto milého setkání.

Bližší kontakty jsem mohl navázat až v Dar es Salaamu. Místní chrám byl postaven původně pro pravoslavné přistěhovalce z Řecka, Blízkého východu a Indie. Postupně se ale do komunity věřících začlenili i zdejší černošští obyvatelé. Ti dnes tvoří duchovenstvo chrámu, ale věřící lid je stále velmi pestrý. Bohoslužebným jazykem proto vedle svahilštiny zůstává řečtina a angličtina.

Všechny zpěvy jsou vedeny v byzantském modu. Překvapila mě vysoká úroveň přednesu žalmistů. Jak jsem se později dozvěděl, část duchovních má za sebou studium v teologickém semináři v Nairobi. Ti nejnadanější jsou pak posíláni na pravoslavné fakulty v Evropě. Po svém návratu pak slouží v nesrovnatelně těžších podmínkách Afriky.

video

Při své návštěvě chrámu jsem se blíž seznámil s jedním z žalmistů – Samuelem. Přátelství umožnila angličtina. Samuel totiž pochází z Ugandy, kde je angličtina hlavním jazykem. Uprchl ze severu země, kde žil, před místními rebely, jejichž kruté praktiky zacházení s lidmi mi popisoval. V Tanzanii našel práci, stará se o chrám, zpívá ison (spodní hlas) na bohoslužbách a touží po studiu v Nairobi. Sám zatím nemá dostatek peněz, proto jsem mu slíbil, že mu nějaké pomůžu sehnat. Kdyby měl kdokoli zájem se k této formě pomoci přidat, neváhejte mě kontaktovat.

Pravoslaví v Tanzanii totiž potřebuje naši podporu. I přes dosavadní značnou službu církve jsou potřeby této země obrovské. Možností, kam zamířit naši pomoc, je mnoho. Ale nejúčinnější je cílená podpora konkrétních lidí, místních pravoslavných. Pravoslaví tvoří mezi zdejšími křesťanskými denominacemi menšinu, ale jedině ono může předat africkému kontinentu tradici původní, nerozdělené církve. A Afrika – na rozdíl od vyhořelé Evropy – má o ni živý zájem. 


středa 26. června 2013

Syrští otcové: Jan z Apameie (II)

O životě Jana z Apameie – někdy zvaného také Jan Samotář – toho mnoho nevíme. Naštěstí nám zůstaly zachovány jeho spisy, jež potvrzují, že patří k nějvýznačnějším otcům syrského křesťanství.  Jan žil v první polovině pátého století a působil jako mnich v monastýru blízko Nikertai, v eparchii Apamea (což bylo významné náboženské centrum nacházející se mezi Jeruzalémem a Antiochií). Navazoval na velkého syrského otce předchozí epochy, ct. Efréma, a zároveň řecké asketické autory 4. století a předjímá pozdější mystiky Izáka Syrského a Josefa Vizionáře. Následující úryvek, pořádající jednotlivé výpovědi tematicky, pochází z Janova spisu List Hesychiovi.

O čtení Písma
Rozjímej o tom, co ti Kristus – tvůj učitel – ve svých slovech sdělil: najdi sílu v tom, co je ti v Jeho evangeliu předáno.

Buď pozorný ke čtení slov Písma, aby ses od nich naučil, jak být s Bohem. Nevybírej si pro sebe pouze modlitbu a nezamítej čtení, protože se po tobě nežádá, aby pracovalo jen tvé tělo, zatímco tvá mysl by zahálela. Rozvrhni svůj život podle různých zájmů: čas na čtení a čas na modlitbu. Takto budeš osvícen v modlitbě, jež vyplyne z tvé četby Písma. Protože Pán veškerenstva po nás nepožaduje vnější postoj, ale mysl, jež je moudrá skrze naději v Něj a ví, jak se přiblížit k dokonalosti.

Buď vytrvalý ve čtení proroků. Od nich se naučíš Boží velikosti, laskavosti, spravedlnosti a milosti.

Zajímej se o učení moudrých; shledáš-li nějaké učení nápomocným, vytrvej u jeho čtení. Nehledej jako malé děti potěšení ve vnějších zvucích, ale rozeznávej slova, skrývající sílu – protože skrze ně je nám zvěstováno Spasitelovo evangelium.

Namáhej se při čtení Písma víc než při čemkoli jiném: protože v modlitbě často mysl bloudí, ale při čtení je dokonce i těkavá mysl usebraná.

Buď pokaždé zvěstovatelem evangelia. Staneš se jím tehdy, když na sebe vezmeš evangelijní způsob života.


O svobodě

Buď služebníkem i svobodným člověkem zároveň; služebníkem v tom, že náležíš Bohu, ale svobodný v tom, že ničemu neotročíš – ani prázdné chvále, ani žádné vášni. 

Osvoboď svou duši od pout hříchu; přebývej ve svobodě, protože Kristus tě osvobodil; osvoj si svobodu Nového Zákona již během svého pozemského života. Neotroč lásce k penězům nebo chvále od příjemných lidí.

Nevytvářej si pro sebe zákony, nebo jim začneš otročit. Buď svobodný jako ten, který si dělá, co chce. A nebuď naopak jako ti, kdo se řídí vlastními zákony a nedokážou se od nich odvrátit – ať už ze strachu nebo proto, aby se zavděčili ostatním; takto začali otročit svému právu s krky spoutanými zákony, jež si sami vyhlásili – právě když je Kristus vysvobodil ze jha Zákona.

Nedělej závažná a rychlá rozhodnutí týkající se budoucnosti, protože jsi stvořená bytost a tvá vůle podléhá změnám. Rozhodni o těch záležitostech, jež jsou nezbytné, ale neupínej se na to, že už se nic nezmění. Protože ani tvá věrnost se například neřídí tím, co zrovna jíš: tvá služba Pánu se uskutečňuje ve tvé mysli, tvém vnitřním „já“.

Nebuď k ničemu připoután a nenech nic, aby tě zotročilo. Osvoboď se ze jha světa skrze svobodu nového života. Existuje bezpočet přikázání, které byly Bohem zrušeny a smazány a ty si chceš vytvořit další? Spousta lidí se stará o to, aby porušovala všechny možné zákony – jen ne ty své.

Takže buď svobodný a osvoboď se od každého ničivého otroctví. Protože dokud se neosvobodíš, nemůžeš být Kristovým dělníkem; protože království v nebeském Jeruzalémě, které je svobodné, nepřijímá děti otroctví. Naopak děti svobodných rodičů (Ř 8,15) jsou samy svobodné a v ničem neotročí světu.


O myšlenkách

Buď bdělý po celý svůj život; upevni ve své mysli myšlenku na Pánovo utrpení, neboť on je duchovní pevností našich duší, útočištěm spravedlnosti, v němž jsou ochraňovány dobré skutky. 

Pomni utrpení mučedníků, abys sis uvědomil, jak velká je láska k Bohu.

Buď pozorný ke svým myšlenkám. Jestliže tě napadne nějaká špatná myšlenka, nepanikař, protože Pán veškerenstva nepohlíží na pomíjivé myšlenky, ale dívá se do hloubky tvé mysli, jestli nemáš potěšení ze špatných myšlenek, které v ní přebývají; protože nenávistné myšlenky těkají na povrchu mysli, zatímco smysly, které se nacházejí níže a které zkoumá Pán, mohou zahnat nenávistné myšlenky. Pán nesoudí cokoli, co jen tak přijde na mysl, ale myšlenky, které jsou v hloubi a které může svou skrytou rukou odehnat. Proto taky neomlouvá myšlenky, které vytrysknou z hloubi mysli, protože ony mohou zapudit ty, které těkají na povrchu; Pán soudí ty myšlenky, které mají cestu do srdce člověka.

Měj se na pozoru před špatnými myšlenkami, v nichž by nacházela tvá mysl zalíbení, aby se nestaly jejím základem. Právě na ně se vztahuje Boří soud a je pro ně vyhrazen trest.

Nebuď na nic pyšný, s výjimkou toho, že nejsi pyšný. Ničím se nechlub, s výjimkou toto, že se nechlubíš. Kdo je pyšný tímto způsobem, je správně pyšný, protože ve skutečnosti pyšný není; kdo se chlubí tímto způsobem, je správně vychloubačný, protože se ve skutečnosti nevychloubá. Kdo se tímto způsobem raduje, správně se raduje, protože se raduje v Bohu. Kdo takto jásá, jásá správně, protože nejásá z věcí tohoto světa.

Neměl bys být v ničem svárlivý, s výjimkou hříchu.

Neměj v nenávisti zlo u druhých, když existuje v tobě; raději dej najevo nenávist ke zlu ve tvé vlastní osobě.


O modlitbě

Když se modlíš před Bohem, dbej na to, aby tvá mysl byla usebraná. Odlož stranou všechny rušivé myšlenky. Pociťuj ve své duši skutečnou přítomnost Boha. Očisti se od pohybu myšlenek; pokud s nimi musíš zápasit, buď v tom vytrvalý a nevzdávej se. Když Bůh uvidí tvou vytrvalost, pak v tobě znenadání vysvitne milost a tvá mysl najde sílu. Může se dokonce stát, že v tobě vzejde předivné nazření Božího majestátu: to přichází jako výsledek této snažné prosby a osvíceného poznání; neboť tak jako nedáváme vybrané parfémy do zapáchající nádoby, ani Bůh nevzbuzuje zření svého pravého majestátu v myslích, jež jsou dosud ohyzdná.

Na začátku své modlitby říkej v Boží přítomnosti: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, plná jsou nebesa i země slávy tvé.“ Po té měj na mysli všechno, co je pro tvou modlitbu vhodné, tedy vzpomínání Boží církve, prosby za slabé a postižené, přímluvy za ty, kdo zbloudili, soucit s hříšníky a odpuštění těm, kdo činili zle.

Konej snažné prosby před Bohem, abys ve svých myšlenkách bez ustání říkal následující: „Bože, učiň mě ve své milosti hodným velkoleposti, kterou dáš za odměnu budoucímu světu, a nechť mě tvá spravedlnost nesoudí ve velký den Tvého příchodu. Ach Bože, učiň mě hodným ve své slitovnosti, abych měl pravé poznání Tebe a účast na Tvé dokonalé lásce.“ A až dospěješ ke konci svých proseb, zapečeť svou modlitbu modlitbou, kterou dal Kristus náš Pán svým učedníkům. Buď v tom všem vytrvalý, rozjímej o tom a pak budeš schopen se modlit před Bohem i před lidmi.

pondělí 10. června 2013

Ct. Maxim Vyznavač o stvoření člověka k Božímu obrazu a podobě

Člověk, jenž je integrální součástí vesmíru, se skládá z duše a těla. Toto pojímání lidské bytosti je společné mnoha křesťanským autorům prvních století, kteří se však od sebe liší ve výkladech o stvoření těchto dvou částí. Órigenisté nahlíželi na tělo jako na tzv. druhé stvoření, jež Bůh učinil v důsledku pádu duše. Nesmrtelná duše preexistovala před hmotným světem v blaženém stavu u Boha, jímž se však nasytila a v ochladnutí od Boha opadla. Bůh ji pak oděl do tělesné schránky, kterou stvořil za účelem její nápravy skrze očišťování od tělesných vášní. Tělo a spolu s ním veškerý hmotný svět jsou realitou padlého stavu, zapříčiněného hříchem.

Odmítnutí ct. Maxima Vyznavače nauky o dvojím stvoření a preexistenci duší (upevněné v asketických kruzích zejména autoritou Evagriovou) navazuje na předchozí snahy kapadockých otců, především sv. Řehoře Nysského, a opírá se rovněž o terminologii chalcedonské a neochalcedonské teologie. Řehoř Nysský ve svých spisech O stvoření člověka a O duši a vzkříšení logicky vsazuje órigenovský přístup do tradice řecké filozofie s její představou o metempsychosis – stěhování duše, potažmo její reinkarnace po smrti. Z pohledu křesťanské duchovnosti, usilující o úplnou obnovu jednoty s Bohem, však pád do hmotné skutečnosti nepředpokládá účinné očišťování, ale vedl by k dalším a dalším pádům, jež by nakonec vyústily ve zničení duše.[1] To by znamenalo převahu smyslového života nad duchovním, který by sám o sobě byl příčinou pádu.[2]

Pro Maxima Vyznavače je nemyslitelné, aby všemohoucí Bůh tvořil z donucení – někým jiným a jeho jednáním. Tělo a hmotný svět nevznikají ex post, jako důsledek hříchu a jako výtvor, jež nebyl Bohem původně zamýšlen – ale naopak preexistují v Bohu společně s duší ve formě logoi a jsou zároveň spolu uvedeny v bytí. Bůh ve své stvořitelské moci není omezen zlem, stejně jako tělo není od zla odvozeno.[3] Tělo není trestem za pád duše a duše se od něho nemusí ve svém tíhnutí k Bohu osvobozovat. Naopak obě části lidské bytosti jsou naprosto rovnocenné a koexistují ve vzájemné psychosomatické jednotě od samého počátku. „Pokud tedy existují – myslím duše a tělo – současně a vznikají zároveň, ani jeden z nich co do původu neexistuje před nebo po druhém, aby se žádný z nich nevymanil z druhu, který oba tvoří, potom skutečně princip vztahu zachovává to, že každý má svou vlastní jsoucnost (ύπόςτασις) jako součást jednoho druhu. A jsoucnost každého udržuje zcela a plně přirozenou jednotu jednoho s druhým.“[4]

Lars Thunberg ve své monografii uvádí dvojí dopad tohoto Maximova přístupu: zachování Boží suverenity při stvoření a „pozitivní zhodnocení světa v jeho diferenciaci“[5], tj. uznání hmoty za plnohodnotné stvořitelské dílo. Můžeme jen dodat, že Maximovo uvažování je v plné shodě s biblickým pojetím stvoření, podle něhož hmotný svět vznikl od počátku a byl neporušený. Z výše uvedeného citátu dále vyplývá, že obě části – duše i tělo – existují v neoddělitelném spojení v rámci lidského druhu.[6] Vyjádření jejich jednoty při zachování odlišných „jsoucností“ patří k dalším myšlenkovým vkladům Maxima Vyznavače do pravoslavné teologie. Autor při něm pracuje s východisky chalcedonského dogmatu o dvou přirozenostech v Kristu a jeho následném rozvinutí u neochalcedonských autorů.

Ti užívali pojem „složená hypostaze“ pro vyjádření dvou přirozeností – Boží a lidské – v jedné osobě Ježíše Krista. Maxim tento pojem aplikuje na člověka a modifikuje ho ve výraz „složená přirozenost“ (fýsis synthetos). Člověk má jen jednu – lidskou – přirozenost, ale ta se skládá ze dvou „jsoucností“ – duše a těla. Ty jsou sice vzájemně odlišné ve svém původu, složení i významu pro člověka, ale zároveň vytvářejí neoddělitelný vztah v rámci jedné společné přirozenosti. Tato přirozenost je jejich jednotícím principem, který má svůj základ v Bohu. V Bohu existují jak logoi duše a těla, tak logos jejich společné přirozenosti – jedině díky tomu je zachována nezávislost a zároveň neodlučitelná jednota obou.[7]

Duše a tělo ovšem netvoří pouze jednu lidskou přirozenost v obecném slova smyslu, ale také formují konkrétního člověka. Existence každé lidské bytosti potvrzuje toto sepětí mezi duší a tělem, v němž spočívá pravá identita obou. Samostatně se nemohou uplatňovat. Maxim to dokládá příkladem stavu člověka po smrti: „Duše se po smrti těla nenazývá pouze duší, ale duší konkrétní lidské bytosti. Dokonce i když už opustila tělo, stále vypovídá o celém člověku, jehož je součástí. Stejně tak tělo, i když je smrtelné, není nezávislou jednotkou, protože se – po svém oddělení od duše – nenazývá pouze tělem, ale tělem člověka, ba dokonce tělem konkrétního člověka, i když se rozloží a rozpadne se na prvky, z nichž bylo složeno. Protože stejně jako duše vypovídá o celé lidské bytosti, jehož je součástí.“[8]

Tělo utváří v člověku prostor pro duši, je svojí schopností připraveno přijímat životní aktivitu duše.[9] Stává se nástrojem duše, která tělo oživuje a dává ho do pohybu.[10] Duše je však zároveň nástrojem v rukou Boha, který v ní přebývá a používá ji „ve vztahu k tělu. Skrze toto důvěrné pouto mezi tělem a duší umožňuje tělu sdílet dar nesmrtelnosti. Výsledkem je, že duše se stává vůči tělu tím, co Bůh vůči ní, a jeden Bůh – Stvořitel všeho – přebývá proporcionálně ve všech bytostech skrze lidskou přirozenost.“[11] Vidíme tedy, že pravým záměrem, proč Bůh stvořil duši i tělo, je účast celého člověka na Jeho životě a povolání člověka k tomu, aby žil a jednal podle svého dokonalého Vzoru. Tím se dostáváme k dalšímu důležitému tématu Maximovy antropologie, kterým je stvoření člověka k Božímu obrazu a podobě.

Toto téma má v patristické teologii dlouhou tradici, sahající až k apologetům. I když se většina autorů shoduje v tom, že člověk není přímo obrazem Boha, ale že byl stvořen k jeho obrazu, kterým je Kristus sám,[12] v dalším vymezení obrazu a podoby (ke kterým složkám člověka se vztahují, zda jsou odlišné, či nikoli), panují rozdíly.[13] Sám Maxim se této otázce věnuje ve vícero pasážích svých textů, přičemž zásadní je oddíl v Kapitolách o lásce:

„Když Bůh přivedl k bytí přirozenosti, obdařené rozumem a duchem, sdělil jim ve své svrchované dobrotě čtyři Boží vlastnosti, kterými udržuje, chrání a zachovává stvořené věci. Těmito vlastnostmi jsou bytí, věčné bytí, dobro a moudrost. Z nich první dvě, bytí a věčné bytí, přidělil Bůh k podstatě a druhé dvě, dobro a moudrost, ke schopnosti svobodné volby, aby se mohlo jeho stvoření stát skrze účast tím, čím On je ve své podstatě. Proto se o člověku říká, že byl stvořen k obrazu a podobě Boží. Je stvořen k obrazu Božímu, jelikož jeho bytí je k obrazu Božího bytí a jeho věčné bytí je k obrazu Božího věčného bytí (v tom smyslu, že ačkoli není bez počátku, je nicméně bez konce). Je rovněž stvořen k podobě Boží, jelikož je dobrý k podobě Boží dobroty a je moudrý k podobě Boží moudrosti. Člověk se podobá milostí Bohu, jenž je dobrý a moudrý ve své přirozenosti. Každá rozumná přirozenost je k obrazu Božímu, ale k jeho podobě jsou pouze ty, které jsou dobré a moudré.[14]

Z této shrnující úvahy je patrné, že Maxim Vyznavač pojímá obraz a podobu rozdílně. Obraz tvoří v člověku jeho vlastní podstatu a vztahuje se k jeho bytí a věčnému bytí, jež můžeme označit za „přirozené vlastnosti“. Ty tvoří počátek a cíl lidského života. Naopak „podmíněné vlastnosti“ dobra a moudrosti závisí na svobodné vůli člověka, zda se pro ně rozhodne a bude v sobě uskutečňovat Boží podobu. Tvoří pohyb mezi genesis a stasis, kterým se člověk podílí na svém dobrém bytí. „Obraz je tím, čím jsme jakožto existující a věčně existující tvorové, podoba je tím, čeho můžeme dosáhnout, když konáním ctností a následováním moudrosti navrátíme obrazu jeho ryzí třpyt. Podmíněné vlastnosti vytyčují stezku, jež spojuje náš začátek a konec – přičemž začátek a konec jsou vlastnosti přirozené.“[15]

Tento pohyb k Boží podobě se ovšem nevztahuje pouze na stav člověka po pádu, ale byl mu dán již při jeho stvoření v původním záměru Stvořitele. Člověk může mít účast na Bohu tím, že v sobě nese jeho obraz a sám ho může svobodně realizovat tak, že se k Bohu postupně připodobňuje. Dynamické utváření Boží podoby v člověku se děje skrze ctnostný život – dobré bytí – v němž jsou rozvíjeny lidské schopnosti dobra a moudrosti. Praxe ctností je základem po výstup k pravdě a kontemplaci, náležející k Božímu obrazu. Zároveň se tímto ctnostným životem projevuje sám Bůh, který ve své Moudrosti svět tvoří a ve svém Dobru o něj pečuje.[16] Tím, jak člověk napodobuje Boha, Bůh vstupuje do světa a podílí se na svém díle. Takto je zachována vzájemnost mezi Bohem a člověkem a Maxim Vyznavač dokonce hovoří o podobě člověka v Bohu – právě skrze ctnostný život. „Bůh se ve své lásce k lidem utváří v každém člověku podle ctností, jež jsou v něm přítomny (...) a skrze něž Bůh bere podobu lidských bytostí.“[17] Thunberg tento oboustranný podíl na stvoření a jeho cíli shrnuje slovy: „Člověk se pohybuje cele k Bohu a je v něm více a více ustálen skrze kontemplativní pohyb své mysli, ale zároveň se Bůh vtěluje do člověka skrze lidské ctnosti, jež odrážejí Boží vlastnosti. Boží vtělení ve ctnostech a lidské upevnění v Bohu jsou dvě strany téhož procesu zbožštění, skrze něž je Bůh zjeven v člověku.“[18]

Takto je člověk povolán ke svému velkému úkolu být prostředníkem mezi Bohem a světem. Tento úkol vsadil Bůh do člověka tím, že ho stvořil jako mikrokosmos – bytost, jež v sobě zahrnuje totalitu vesmíru. Lidská duše pojí člověka skrze smysly se hmotou a skrze mysl (nús) s Bohem.[19] Každý se smyslů spolu se svým tělesným orgánem je řízen konkrétní schopností duše, jejíž je „exemplárním obrazem“: zrak náleží k duchovní schopnosti, neboli mysli (nús), sluch k rozumové, čich k vznětlivé, chuť k žádostivé a dotek k vitální schopnosti. Oko je obrazem mysli, ucho rozumu, nos vznětlivosti, chuť žádostivosti a dotek života. Skrze tyto své schopnosti a jejich smysly komunikuje lidská duše se světem a pokud jich užívá správně, rozpoznává ve stvořených věcech jejich logoi, která poukazují k Bohu, skrytému za svým stvořením.[20] „Člověk nachází Boha ve světě a svět potřebuje člověka, aby opět našel svého Stvořitele. Skrze obraz svět objevuje svůj Prototyp.“[21]

Zároveň byla člověku dána schopnost sjednotit v sobě pět základních rozdělení (διαιρέσεις), kterými si vyznačuje vesmír: na nestvořenou a stvořenou přirozenost, inteligibilní a smyslově vnímatelný svět, nebe a zemi, ráj a obydlený svět, mužské a ženské pohlaví. „Lidstvo má moc přirozeně sjednocovat tato rozdělení, neboť má vztah ke krajnostem každého z nich (...) Z tohoto důvodu byl člověk uveden mezi ostatní bytosti až nakonec – jako přirozené pouto, prostředkující mezi univerzálními póly skrze jejich vlastní části a přivádějící k jednotě v sobě ty věci, které jsou přirozeně od sebe odděleny velkou vzdáleností. Aby dosáhl této jednoty všeho s Bohem, začíná člověk nejprve u svého vlastního rozdělení a potom – stoupaje po dalších krocích podle celkového uspořádání – dosáhne vrcholného výstupu k Bohu, v němž už není žádné rozdělení.“[22] Takto je člověk vyzván sjednocovat póly mužského a ženského pohlaví bezvášnivostí, ráje a obydleného světa svatostí, nebe a země andělským životem ctností, inteligibilního a smyslově vnímatelného světa andělským poznáním, nestvořené a stvořené přirozenosti láskou. Pak bude vesmír skrze nabytou milost „cele prostoupen Bohem“ a v Bohu nalezne své spočinutí.[23]

Poznámky:


[1] Řehoř Nysský, De hom. opif. 28, PG 44, 232ABD-233A; De anima et res., PG 46, 108B.
[2] De hom. opif. 229CD, 233C. Viz též THUNBERG, L.: Microcosm and Mediator. Chicago a La Salle 1995, s. 97.
[3] Amb. 42, PG 91, 1328AD, 1329BD.
[4] Amb. 42, PG 91, 1321D.
[5] THUNBERG, L.: cit. d., s. 97.
[6] srov. identickou úvahu v Amb. 7, PG 91, 1100D.
[7] THUNBERG, L: cit. d., s. 98-99.
[8] Amb. 7, PG 91, 1101B.
[9] Amb. 7, PG 91, 1100B.
[10] Amb. 7, PG 91, 1100A.
[11] Amb. 7, PG 91, 1092BC.
[12] Tento výklad odpovídá učení apoštola Pavla (Ř 8,29; 2 K 4, 4) – člověk je tedy obrazem Obrazu.
[13] Více o této tradici in: THUNBERG, L.: cit. d., s. 114-117, 121-125.
[14] Char. III,25, PG 90, 1021.
[15] SHELDON-WILLIAMS, I. P.: cit. d., s. 568.
[16] Char. III,22, PG 90, 1020.
[17] Ep. 2, PG 91, 401C. 
[18] THUNBERG, L.: cit. d., s. 127.
[19] Amb. 10, PG 91, 1193D.
[20] Amb. 21, PG 91, 1248 BC.
[21] MEYENDORFF, J.: cit. d., s. 135.
[22] Amb. 41, PG 91, 1305ABCD.
[23] Amb. 41, PG 91, 1308C.