pondělí 26. srpna 2013

Pravoslaví v Tanzanii



Tanzanie je překrásná, Bohem obdarovaná země. Na západě trojice velkých afrických jezer Victoria, Tanganyika a Nyassa, uprostřed několik národních parků, na východě pak nekonečné pláže Indického oceánu. A Kilimandžáro, samozřejmě.

Svatí otcové umísťovali biblický Ráj do míst za Etiopií, jež je napájena z jeho bohatých vod (viz např. sv. Řehoř Sinajský ve spise O přikázáních a naukách...). Pokud bychom tento názor promítli do dnešních map, pak rajské zemi odpovídá oblast mezi Ugandou, Keňou a právě Tanzanií – tedy etnicky a kulturně kompaktní část Afriky, rozdělená uměle po první světové válce kolonialistickými velmocemi Velké Británie a Německa.

Přírodní bohatství je pro Tanzanii hlavní devizou – s ohledem jak na turistiku, tak na mezinárodní obchod, vázaný na tropické zemědělství či ložiska diamantů, zlata a zemního plynu. Přesto většina obyvatel dosud žije v nesmírné bídě. Ještě v 80. letech minulého století patřila Tanzanie k pěti nejchudším zemím světa – zásluhou necitlivé vlády výše zmíněných kolonizátorů a následně od 60. let socialistických zásahů prezidenta Julia Nyerereho, jež vedly k totálnímu kolapsu země. Několik málo desetiletí nestačilo na to, aby se Tanzanie hospodářsky vyrovnala byť jen svému bezprostřednímu sousedu, Keni.

V této nelehké situaci zastávají důležitou roli náboženské instituce (v Africe obecně se ateismus vyskytuje zcela minimálně), jež přispívají k důstojnějším podmínkám života. Mezi tradiční patří i pravoslavná církev, jež se těší určité úctě jednak díky své nesvázanosti s koloniální mocí a jednak díky své dlouhodobé přítomnosti v zemi. To ji činí důvěryhodnou jak oproti „starým“ evropským církvím, tak oproti současným evangelikálním hnutím, rychle se šířícím po celém kontinentu.

Pravoslaví je v Tanzanii přítomno od počátku dvacátého století (tedy nedlouho po katolictví a protestantismu) zásluhou zejména řeckého kněze Nikodema Sarikase, který sem přišel po svém působení z Jižní Afriky. Jeho pastýřská činnost se vztahovala jak na tradiční pravoslavné věřící (řecká, indická či arabská komunita), tak na neofyty z černošského obyvatelstva. Z centra v Dar es Salaamu se v 50. letech stala metropolie Iranopolis (což je řecký překlad „Místa/města míru“), která pod svou jurisdikci zahrnovala celou (tehdejší) Tanganiku, Ugandu a Keňu.

Dnes se v Tanzanii (název odkazuje ke sjednocení Tanganiky a Zanzibaru v roce 1964) nacházejí dvě metropolie – Iranopolisu a Mwenzy. První spravuje oblast na východě, druhá pak na severozápadě země. Obě se starají o stovky farností, zdravotní střediska, sirotčince či teologický seminář v Kasikizi.

Při své letošní cestě po Tanzanii jsem navštívil dva chrámy – ve městě Tanga na severním pobřeží a pak katedrálu v Dar es Salaamu. V prvním případě šlo o velmi příjemné překvapení. O pravoslaví v Tanze jsem neměl žádné informace. Když jsem se vracel z katolického kostela – jedné z nejstarších budov v německé kolonialistické baště – všiml jsem si při focení v dálce typické byzantské věže.

Zájem mě přivedl k malému chrámu obklopenému parkem, ve kterém pár místních výrostků hrálo fotbal. Nově omítnutá stavba byla vedena v klasickém byzantském stylu, který svou jednoduchostí dobře zapadal do africké krajiny i prosté okolní výstavby. Byzantský styl přitom nemá upozorňovat na vnější kolonialistickou moc, ale spíše odráží celkový přístup Alexandrijského patriarchátu k africké misii.

Ten se snaží budovat africkou církev na patristických základech. Svatootcovská tradice prostupuje věroukou, bohoslužebnou praxí, pastýřskou péčí, spiritualitou a současně „vnějšími“ projevy od malování ikon, přes zpěv až po architekturu chrámů. Jejich dílčí členění na chrámovou loď, oltář a prestol odpovídá svatootcovskému pojetí církve jako obrazu světa (viditelný a neviditelný) a zároveň člověka (tělo – duše – nús), který účastí na bohoslužbě předkládá sebe – a skrze sebe celé stvoření – Bohu.

Základy pro církev prvních století zůstávají základy i pro církev století jednadvacátého. Takto budovaná církev pak do sebe přijímá různé národy světa s jejich vlastními kulturními zvyky. Promítnuto do architektury chrámu v Tanze: po jeho pravé straně se venku nachází kamenná křtitelnice. Nově pokřtění vstupují do budovy církve – zanechavše za sebou „starého člověka“ – , kde se „oblečeni v Krista“ sjednocují s Bohem. Svahilská liturgie je pak dalším střípkem v mozaice „byzantských“ liturgií světa. Přitom byzantismus zde není totožný s řeckou kulturou, ale znamená kulturu různých národů v jednom křesťanském světě – tak, jak se rozvíjela před stoletími (v tehdejší byzantské říši), i dnes.

Tyto úvahy se mně honily hlavou, když jsem si zvenku prohlížel onen malý – žel zavřený – chrám. Smířen s tím, že už se do něj nepodívám, prohodil jsem pár slov o anglických klubech s místními „fotbalisty“ a měl se k odchodu. Vtom ke mně přistoupila drobná žena a začala mi ve svahilštině cosi vysvětlovat. Pochopil jsem, že mi chce ukázat chrám. Spolu s jejími dětmi jsme vstoupili dovnitř. V prázdné lodi chyběly lavice, avšak interiér byl připraven na bohoslužbu – včetně podsvíčníků a bohoslužebných knih v oltáři. Škoda, že má úroveň svahilštiny se nezmohla na víc než na základní fráze. Ale aspoň mi na památku zůstala fotka z tohoto milého setkání.

Bližší kontakty jsem mohl navázat až v Dar es Salaamu. Místní chrám byl postaven původně pro pravoslavné přistěhovalce z Řecka, Blízkého východu a Indie. Postupně se ale do komunity věřících začlenili i zdejší černošští obyvatelé. Ti dnes tvoří duchovenstvo chrámu, ale věřící lid je stále velmi pestrý. Bohoslužebným jazykem proto vedle svahilštiny zůstává řečtina a angličtina.

Všechny zpěvy jsou vedeny v byzantském modu. Překvapila mě vysoká úroveň přednesu žalmistů. Jak jsem se později dozvěděl, část duchovních má za sebou studium v teologickém semináři v Nairobi. Ti nejnadanější jsou pak posíláni na pravoslavné fakulty v Evropě. Po svém návratu pak slouží v nesrovnatelně těžších podmínkách Afriky.

video

Při své návštěvě chrámu jsem se blíž seznámil s jedním z žalmistů – Samuelem. Přátelství umožnila angličtina. Samuel totiž pochází z Ugandy, kde je angličtina hlavním jazykem. Uprchl ze severu země, kde žil, před místními rebely, jejichž kruté praktiky zacházení s lidmi mi popisoval. V Tanzanii našel práci, stará se o chrám, zpívá ison (spodní hlas) na bohoslužbách a touží po studiu v Nairobi. Sám zatím nemá dostatek peněz, proto jsem mu slíbil, že mu nějaké pomůžu sehnat. Kdyby měl kdokoli zájem se k této formě pomoci přidat, neváhejte mě kontaktovat.

Pravoslaví v Tanzanii totiž potřebuje naši podporu. I přes dosavadní značnou službu církve jsou potřeby této země obrovské. Možností, kam zamířit naši pomoc, je mnoho. Ale nejúčinnější je cílená podpora konkrétních lidí, místních pravoslavných. Pravoslaví tvoří mezi zdejšími křesťanskými denominacemi menšinu, ale jedině ono může předat africkému kontinentu tradici původní, nerozdělené církve. A Afrika – na rozdíl od vyhořelé Evropy – má o ni živý zájem.