Svatý Jan Maximovitch (†1966) byl biskupem ruské zahraniční církve, působícím nejprve v Šanghaji, poté v západní Evropě a nakonec v San Francisku. Byl malého vzrůstu, měl rozcuchané vlasy a vousy, trpěl poruchou řeči a na první pohled měl v sobě cosi z „bláznovství pro Krista“. Od chvíle, kdy se stal mnichem, neulehnul na lůžko – kromě případů nemoci. Pracoval a modlil se celou noc, vyhradiv spánek pouze nahodilým chvilkám během čtyřiadvaceti hodin. Procházel se bosý po ulicích Paříže a jednou například sloužil panychidu v marseillském přístavu, v místě, kde byl zavražděn jugoslávský král Alexander, uprostřed silnice mezi tramvajemi. Dochvilnost nebyla zrovna jeho výsadou. Konzervativnější věřící – zmateni jeho chováním – ho kritizovali za to, že se nehodí na veřejnou funkci a pro administrativní práci biskupa. Ale jakkoli byl vladyka nepředvídatelný, zároveň byl praktický a realistický. Se svým naprostým přehlížením běžných formalit uspěl tam, kde ti, kdo se spoléhali na světský vliv a odbornost, zcela selhali – jako když proti veškerým nadějím a v sevření „kvóta systému“ zajistil vstup tisícům bezprizorních ruských uprchlíků do USA.
V soukromém rozhovoru byl úsečný, přesto laskavým způsobem.
Rychle si získal důvěru malých dětí. Obzvláště zarážející byla intenzita jeho
přímluvné modlitby. Pokud to jen bylo možné, sloužil svatou liturgii každý den
a služba byla často dvakrát delší než normálně – pro množství těch, které během
ní jmenovitě vzpomínal. Když se za ně modlil, nebyli pro něj pouhými položkami
na seznamu, ale vždycky konkrétními lidmi. Typický je jeden příběh, který jsem
o něm slyšel. Vladyka měl ve zvyku každý rok navštěvovat Svatotrojický monastýr
v Jordanville. Když po jedné z těchto návštěv odjížděl, jakýsi mnich mu dal
kousek papíru se čtyřmi jmény vážně nemocných. Svatý Jan dostával během roku
tisíce takových proseb o modlitbu. Když se o nějakých dvanáct měsíců později do
monastýru vrátil, z ničeho nic pokynul na onoho mnicha a k jeho překvapení
vytáhl z hloubi své rjasy onen kousek papíru, nyní už zmačkaný a potrhaný.
„Modlil jsem se za tvé přátele, ale dva z nich“ – ukázal na jejich jména –
„zemřeli, zatímco druzí dva se uzdravili.“ A skutečně tomu tak bylo.
Vladyka i na dálku vnímal starosti svých duchovních dětí.
Jedním z nich byl otec (později arcibiskup) Jákob, igumen malého pravoslavného
monastýru v Nizozemí, který mi řekl tuto vzpomínku: Jednou pozdě večer seděl
sám ve svém pokoji a nemohl usnout kvůli finančním a dalším problémům.
Uprostřed noci zazvonil telefon. Byl to vladyka Jan, vzdálený stovky kilometrů.
Zavolal otci Jákobovi jenom proto, aby mu řekl, že už je čas jít spát. „Jdi
spát, to, o co žádáš Boha, bude určitě v pořádku.“
A taková je role duchovního otce. Jak to vyjádřil svatý
Barsanufios: „Starám se o tebe víc, než ty sám o sebe.“
Žádné komentáře:
Okomentovat