Sv. Jan Klimak o modlitbě

Modlitba je přirozeným rozhovorem a jednotou člověka s Bohem. Jejím účelem je udržovat svět pohromadě. Dosahuje smíření s Bohem.

Modlitba je matkou a dcerou slz. Je smytím hříchu, mostem přes pokušení, záštitou před utrpením. Smazává spory, je dílem andělů a potravou všech beztělesných bytostí. Modlitba je budoucí radostí, činností bez konce, pramenem ctností, zdrojem milosti, skrytým růstem, pokrmem duše, osvícením mysli, sekerou proti zoufalství, projevenou nadějí, odstraněním zármutku. Je bohatstvím pro mnichy, pokladem poustevníků, slábnutím hněvu. Je zrcadlem růstu, projevením úspěchu, důkazem o našem stavu, zjevenou budoucností, znamením slávy. Pro člověka, který se opravdu modlí, je soudem, soudní síní, tribunálem Pána – a ten předchází soudu, který teprve přijde.

(…)

Modli se ve vší jednoduchostí. Publikán a marnotratný syn byli usmířeni s Bohem skrze prostou promluvu.

Postoj k modlitbě je stejný pro všechny, ale existuje mnoho způsobů modlitby a mnoho různých modliteb. Někteří mluví a přistupují k Bohu jako k příteli a k mistrovi, pozvedají k Němu své chvály a prosby ne za sebe, ale za druhé. Někteří hledají větší duchovní poklady a slávu, větší ujištění ve svých modlitbách. Někteří prosí za vysvobození od svých nepřátel. Někteří hledají řád a jiní útěchu ve svých těžkostech. Někteří žádají o vysvobození z vězení nebo aby od nich odstoupily úklady, proti nim vznesené.

(…)

Olej a sůl jsou kořením jídla; cudnost a slzy dávají vzlet modlitbě.

Když jsi oděn do mírnosti a do svobody od hněvu, nebudeš mít potíže s osvobozením mysli ze zajetí.

Snaž se pozvednout, nebo lépe – uzavřít svou mysl do slov modlitby; a když se – jako u dítěte – unaví a ochabne, pozdvihni ji znovu. Mysl je přece jenom přirozeně nestálá, ale Bůh, který může vše, může také dát mysli pevnou vytrvalost. V tomto tedy setrvej a neunavuj se; a Ten, který stanovuje meze moři mysli, přijde za tebou během modlitby a řekne: „Až sem smíš přijít, ale ne dál“ (Jb 38,11). Duch nemůže být spoután, ale tam, kde se On nachází, vše se vydává Stvořiteli ducha.

Jestli jsi někdy viděl Slunce, budeš moci s Ním hovořit patřičným způsobem. Pokud ne – jak chceš s Ním doopravdy mluvit?

Na začátku modlitby se vyhánějí různá rozptýlení pomocí jediné myšlenky (monologistos, což může znamenat i „pomocí opakované krátké modlitby“); ve středním stádiu je koncentrace na to, co se říká nebo myslí; závěrem modlitby je vytržení v Pánu.

Pokud pečlivě cvičíš svoji mysl, aby se nikdy netoulala, modlitba při tobě zůstane i v době jídla. Ale když necháš svoji mysl volně bloudit, modlitba při tobě nebude. „Raději řeknu pět slov srozumitelných“ (1K 14,19) říká vynikající praktik vznešené a mocné modlitby. Ale modlitba tohoto druhu je cizí dětským duším a proto kvůli naší nedokonalosti potřebujeme ve slovech naší modlitby kvantitu stejně jako kvalitu – první totiž utváří cestu druhému, ve shodě s výrokem o poskytnutí modlitby tomu, kdo se modlí odhodlaně, třebaže nečistě a lopotně.

(…)

Modlitba je odvrácením se od světa, viditelného i neviditelného. Co mám v nebi? Nic. Po čem jsem toužil na Zemi kromě Tebe? Po ničem, kromě toho, abych se Tě mohl prostě přidržet v nerozptýlené modlitbě. Bohatství uspokojí jedny, sláva druhé, majetek další, ale já chci lpět na Bohu a vložit na Něho své naděje.

Víra dává křídla modlitbě a bez ní nemůže nikdo letět k nebi.

(Žebřík božského výstupu)

Starci dnešní doby: Tadeáš z Vitovnice

Archimadrita Tadej Štrbulović (1914–2003) pocházel z chudé srbské rolnické rodiny. Po základní škole se vyučil obchodnímu řemeslu v městečku Petrovac nedaleko jeho rodné Vitovnice. V patnácti letech onemocněl závažnou plicní chorobou, takže mu lékaři předpovídali jen pět let života. Rozhodl se proto, že veškerý čas naplní službou Bohu. 

Stal se poslušníkem v monastýru Milkovo, kde v té době žili mniši, kteří uprchli z Ruska před bolševickým režimem. Většina z nich pocházela z Valaamu, ale někteří přišli z Optinské poustevny – mezi nimi i igumen Amvrosij, žák starce Amvrosije Optinského. Pod jeho vedením se poslušník Tadej naučil Ježíšově modlitbě.

Žel po brzké smrti archimandrity Amvrosije začal duchovní život mnichů upadat a otec Tadej odešel do kláštera Gornjak, kde byl v roce 1935 igumenem Serafímem, rovněž ruského původu, postřižen na mnicha a vysvěcen na diákona. Poté byl poslán do monastýru Rakovica, kde dokončil ikonopiseckou školu. Zde byl v roce 1938 vysvěcen na kněze a následně poslán sloužit přímo do pečského patriaršího monastýru. Během války byl dvakrát zatčen gestapem a uvězněn spolu s patriarchou Gabrielem (Dožićem) a vladykou Nikolajem (Velimirovićem).

V roce 1949 se stal na žádost patriarchy igumenem v pečském monastýru. O šest let později se vrátil sloužit do braničevské eparchie a v roce 1959 strávil několik měsíců v srbském monastýru Chilandar na Svaté hoře Athos. Mezi lety 1962–1972 byl igumenem v monastýru Vitovnica. Poté působil jako starec ve dvou dalších monastýrech, aby se vrátil natrvalo do Vitovnice, kde završil svůj pozemský život 13. dubna 2003 a byl zde i pochován.

Až do posledních chvil přijímal starec vytrvale všechny, kdo se na něho obrátili s prosbou o pomoc, radu či útěchu. Dodnes je uctíván nejen svými duchovními dětmi, včetně konvertitů z islámu, ale i těmi, kdo se s jeho myšlenkami setkali později pomocí knih a nových médií. Boží blahodať působí skrze starce dál, což dokládá i loňský případ jeho myrotočivé ikony. Věčná paměť! 

Několik myšlenek starce Tadeáše:

„Náš výchozí bod je vždycky špatný. Místo abychom začali u sebe, vždycky chceme nejdřív změnit druhé a sami sebe až nakonec. Kdyby každý začal u sebe, byl by všude kolem mír.“

„Tam, kde je modlitba, nemají padlí duchové žádnou moc.“

„Má velký význam, když je někdo v rodině, kdo se skutečně modlí. Modlitba přitahuje Boží milost a všichni členové rodiny to cítí, dokonce i ti, jejichž srdce ochladla. Vždycky se modlete.“

„Nemůžeš se naučit pokoře, dokud jsi hodně neprotrpěl ve svém srdci.“

„Pán po nás nevyžaduje, abychom nosili rjásu. Chce, abychom byli dobří a laskaví.“

„Hlavní věcí v duchovním životě je udržet své srdce v pokoji.“

„Obecenství s Bohem je normální duchovní stav.“

„První krok k obecenství s Bohem spočívá v tom odevzdat se naprosto Bohu.“

„Pokoj a radost jsou největším bohatstvím tohoto a budoucího světa.“

„Neexistuje neodpustitelný hřích, kromě toho, z něhož jsme se nekáli.“

„Ten, kdo přijímá špatná vnuknutí, přijímá do svého těla nepřítele. Duchové jsou neviditelní, ale začnou být vidět v našich tělech.“  

„Tak jako malá částečka prachu, když se ti dostane do očí, způsobí, že nevidíš, tak malá pozornost vůči nějaké nepodstatné věci může způsobit, že se přestaneš modlit.“

„Modlit se znamená čerpat energii ze Zdroje života.“

„Půst je potřebný pro pokoru těla. Protože když je pokorné tělo, je pokorná i duše.“

„Pokora je Boží vlastnost. Kde se nachází – v rodině či ve společnosti – tam vždycky šíří pokoj a radost.“

„Ten, kdo si myslí, že všechno zná, je neposlušný. A neposlušného nemůže nikdo vést.“

„V životě každého člověka můžeme nalézt něco poučného. Dokonce i ten nejhorší zloděj má v sobě cosi dobrého.“

„Člověk je jen nástrojem v Božích rukách.“

„Je lepší zpívat než číst. Zpívejte. Lidé říkají, že ten, kdo zpívá, nesmýšlí špatně.“

„Pokud věnujeme pozornost negativním stránkám různých lidí, které potkáváme, nenajdeme klid a pokání. Pokud v sobě držíme útočnou myšlenku, způsobenou našimi nepřáteli, přáteli, rodinou či sousedy, nenajdeme ticho a klid a budeme dál žít v pekelném stavu.“

„Když najdeš duši podobnou tvé, zůstávej s ní, protože je velká radost přátelit se s těmi, kdo smýšlejí podobně.“

„Pohrdáme politiky, přestože jsou našimi dětmi. To my jsme byli špatní ještě před nimi a poskytli jsme jim živý příklad, kterému se mohou jen vyrovnat.“  

„Padesát let komunismu způsobilo víc zla než pět set let pod tureckým jhem. Komunismus vzdálil lidi od Boha.“

„Veškeré poznání, které bylo člověku dáno skrze vědu, je Božím darem lidem a dosvědčuje Boží přítomnost v tomto světě.“

„Pokud jsou tví rodiče ateisté a ty věřící, nic jim nevyčítej, ani je nepopichuj svou vírou, ale modli se za ně a buď k nim dobrý.“

„Je nebezpečné být přísný vůči ostatním.“

„Ti, kdo jsou přísní vůči ostatním, mohou dosáhnout pouze určité úrovně duchovního života. Zůstávají ve stavu tělesné askeze.“

„Musíme mít stejný vztah ke všem. Nesmíme rozdělovat lidi na ty, co máme rádi, a na ty, co nikoli.“

„Rodina, která je milá Bohu, musí být plná lásky, šlechetnosti, skromnosti, pokory, zbožnosti a modlitby.“

„Když rodič uhodí své dítě v hněvu, ničeho tím nedosáhne.“

„Tady na zemi nám nemůže nic dát vnitřní klid – ani bohatství, sláva, pocty, pozice, rodina, bližní. Je pouze jeden dárce života, klidu a radosti – Bůh.“

Několik videí se starcem:

Sv. Marek Mnich o duchovním životě (II.)

Sv. Marek Mnich, jinak řečený Asketa či Poustevník, žil v pátém století. Podle tradice byl ve svých čtyřiceti letech postřižen na mnicha svým učitelem, sv. Janem Zlatoústým. Působil jako igumen v maloasijském monastýru a později se oddal poustevnickému životu v Nitrii v egyptské poušti. Následující pasáže jsou vybrány a přeloženy ze spisů O duchovním zákoně a O těch, kdo si myslí, že jsou ospravedlněni svými skutky, které byly později zařazeny do patristické antologie Filokalia. První z nich měl zásadní vliv na sv. Simeona Nového Teologa, který se na jeho základě – zejména pasážích o svědomí – oddal cele modlitebnímu životu.

O těle a mysli (nús)

Mysl dělá hodně dobrých a špatných věcí bez těla, zatímco tělo nemůže činit dobro ani zlo bez mysli. Je to proto, že zákon svobody předchází našemu jednání.

Mysl nemůže být klidná, dokud není klidné ani tělo. A zeď mezi nimi nemůže být zbořena bez ztišení a modlitby.

Ten, kdo trpí ve své mysli, ale odpočívá tělesně, je jako ten, kdo trpí v těle, zatímco nechává svou mysl rozptýlenou.

Dobrovolné soužení jedné z těchto částí naší přirozenosti prospívá části druhé: trápení mysli prospívá tělu a trápení těla prospívá mysli. Když nejsou naše mysl a tělo v jednotě, náš stav se zhoršuje.

Když mysl zapomene na význam pravé zbožnosti, pak vnější skutky ctnosti nepřinášejí žádný užitek.

Mysl přechází mezi třemi různými noetickými stavy: podle přirozenosti, nad přirozeností a proti přirozenosti. Když vchází do stavu podle přirozenosti, zjišťuje, že je sama příčinou zlých myšlenek, a vyznává své hříchy Bohu, neboť jasně rozumí příčinám vášní. Když je ve stavu protikladném vůči přirozenosti, zapomíná na Boží spravedlnost a bojuje s lidmi, majíc za to, že je s ní nakládáno nespravedlivě. Ale když je pozvednuta do stavu, jenž je nad přirozeností, nachází ovoce Ducha svatého: lásku, radost, pokoj a další, o nichž mluví Apoštol (Gal 5, 22). A ví, že když upřednostní starost o své tělo, tak v tomto stavu nemůže zůstat. A mysl, jež opouští tento stav, upadá do hříchu a všech strašných důsledků hříchu – pokud ne hned, pak v patřičný čas, jak Boží spravedlnost rozhodne.

O myšlenkách

Nikdy neumenšuj význam svých myšlenek, neboť nikdo nemůže uniknout Boží pozornosti.

Když hřešíš, obviňuj své myšlení, nikoli skutky. Protože kdyby tvá mysl neběžela napřed, tělo by ji nenásledovalo.

Nedobrovolné myšlenky povstávají z předchozích hříchů, dobrovolné pak z naší svobodné vůle. Tudíž druhé jsou příčinou prvních.

Zlé myšlenky, které povstávají proti naší mysli, jsou doprovázeny lítostí, a proto brzo zmizí. Ale když si je svobodně vybereme, jsou doprovázeny rozkoší, a proto je těžké se jich zbavit.

Pokud nechceš, aby v tobě působily zlé myšlenky, přijmi pokoření duše a trápení těla; a to nejen při zvláštních příležitostech, ale vždycky, všude a ve všem.

Bez zkroušenosti srdce je zhola nemožné zbavit se zla. A srdce se stane zkoušeným skrze trojí sebeovládání: ve spánku, v jídle a v tělesném uvolnění. Neboť přemíra těchto tří věcí vede k nestřídmosti; a nestřídmost je protikladem modlitby a přiměřené práce a skrze ni přijímáme zlé myšlenky.

O vášních

Mysl je oslepena těmito třemi vášněmi: lakomstvím, ješitností a smyslovou rozkoší.

Tyto tři vášně po svém tlumí duchovní poznání a víru – adoptivní bratry naší přirozenosti.

Kvůli nim mají hněv, zlost, válka, vražda a všechny další zla takovou moc nad lidstvem.

Kvůli nim nám bylo dáno přikázání nemilovat „svět“ a „věci, jež jsou ve světě“ (1 J 2, 15), nikoli proto, abychom nenáviděli při svém nedostatečném rozlišování Boží stvoření, ale proto, abychom odstranili příležitosti pro tyto tři vášně.

Když slyšíš Pánův výrok o tom, že ten, kdo se všeho nevzdá, „není mne hoden“ (Mt 10, 37), vztáhni to nikoli na peníze, ale na všechny formy neřesti.

O hříchu

Ďábel umenšuje malé hříchy; jinak by nás nemohl vést k těm větším.

Bezpodmínečné přijetí tradice napomáhá laskavému člověku, neboť nebude pokoušet Boží trpělivost a neupadne často do hříchu.

Nenechávej nezahlazenou žádnou vinu, i když malou, protože tě může vést k ještě větším hříchům.

Hřích je planoucí oheň. Čím míň přikládáš, tím rychleji uhasne. Čím víc ho sytíš, tím víc hoří.

Mnozí z nás cítíme lítost nad svými hříchy, zatímco ochotně přijímáme jejich příčiny.

O praktikování duchovního života

Porozuměj slovům Písma svatého tak, že je uvedeš do praxe, a nenadýmej se pýchou při složitých rozmluvách o teoretických otázkách.

Ten, kdo spoléhá jen na teoretické vědění, není ještě věrným služebníkem. Věrným služebníkem je ten, kdo vyjadřuje svoji víru v Krista poslušností Jeho přikázáním.

I když je poznání pravdivé, stále v nás není pevně zakotveno, pokud není provázeno skutky. Neboť všechno nabývá platnosti uvedením do praxe.

Naše poznání je často zatemněné, neboť se nám nedaří uvést věci do praxe. Protože zanedbáním praktického života se postupně vytrácí i vzpomínka na danou věc.

O smyslu utrpení

Tak, jako hořkost absintu pomáhá na slabou chuť k jídlu, tak neštěstí pomáhá na špatný charakter. První prospívá tělesné kondici, druhé vede k pokání.

Ten, kdo si nevybere, že bude trpět pro pravdu, bude pokárán bolestněji právě tím utrpením, které si nevybral.

Ten, kdo zná Boží pravdu a naplňuje ji podle svých sil, uniká horšímu utrpení tím, že trpí méně.

Pokud jednou poznáš, že Boží úsudky „jsou ve všem na Zemi“ (1 Par 16, 14), pak všechno, co se ti přihodí, tě bude vyučovat v poznání Boha.

Každý přijímá to, co si zaslouží, v souladu se svým vnitřním stavem. Ale pouze Bůh rozumí mnoha různým cestám, kterými se toto děje.

Když tě lidé tupí, rozpoznej hned slávu, která ti bude Bohem dána. Potom nebudeš tou potupou zarmoucen nebo zneklidněn. A když obdržíš slávu, zůstaneš pevný a nevinný.

Semeno nevzroste bez země a vody. A člověk se nezdokonalí bez dobrovolného utrpení a Boží pomoci v něm.

Nestřídmí jsou sklíčeni kritikou a strádáním; ti, kdo milují Boha, chválou a přepychem.

Když jsi stižen nějakou zkouškou, měl by ses pokusit zjistit, nikoli proč nebo skrze koho tato zkouška přišla, ale pouze, jak v ní vytrvat s vděčností, bez úzkosti nebo zášti.

Střež svou mysl a nebudeš obtěžován pokušeními. Ale pokud v tom selžeš, přijmi trpělivě každou zkoušku, která přijde.

O modlitbě

Mnozí zápasili různými způsoby proti okolnostem; ale bez modlitby a pokání nikdo neuniknul zlu.

Ten, kdo se modlí s porozuměním, trpělivě přijímá okolnosti, které přicházejí, zatímco ten, kdo je odmítá, ještě nedosáhnul čisté modlitby.

Dokonalá modlitba nenastane, dokud mysl nezačne vzývat Boha. A když bude naše mysl bez rozptýlení hlasitě volat, Pán bude naslouchat.

Když se mysl modlí bez rozptýlení, zasahuje srdce. A „srdcem zkroušeným a potřeným, Bože, nezhrzíš.“ (Ž 51, 19).

Modlitba je nazývána ctností, ale ve skutečnosti je matkou všech ctností: neboť je rodí skrze jednotu s Kristem.

Cokoli děláme bez modlitby a naděje v Boha, ukáže se být škodlivým a porušeným.

Modli se ustavičně za všechno a potom nebudeš dělat nic bez Boží pomoci.

Nic není silnější než činná modlitba, nic není tak prospěšné pro získání Boží přízně.

Modlitba zahrnuje naprosté naplnění přikázání. Neboť nic není vyšší než láska k Bohu.

Nerozptýlená modlitba je znamením lásky k Bohu. Ale nedbalá nebo rozptýlená modlitba je znamením lásky k rozkoši.

Ten, kdo může bez námahy bdít, být trpělivý a modlit se, je zjevně účasten v Duchu svatém. Ale ten, kdo se namáhá během těchto věcí, a přesto v nich ochotně přetrvává, rychle obdrží pomoc.

Ten, kdo si přeje, aby byl ušetřen všeho neštěstí, měl by propojit Boha se vším skrze modlitbu. Ve své mysli by měl upnout naději k Bohu, a odložit, jak je jen možné, všechnu starost o smyslové věci.

O pamatování na Boha

Pokud si přeješ vzpomínat bez ustání na Boha, neodmítej jako nezasloužené to, co se ti přihodí, ale trpělivě to přijmi za své. Neboť trpělivé přijetí všeho, co přichází, vzbuzuje pamatování na Boha, zatímco odmítnutí oslabuje duchovní činnost srdce, a tudíž ho činí zapomětlivým.