úterý 17. června 2014

Archimandrita Zachariáš o postoji k bližním


Překlad části besedy, konané v chrámu sv. Ondřeje v Edinburghu v roce 2012, která ukazuje na pravé duchovní vedení – tzn. v duchu Krista tiché a laskavé nasměrování ke změně srdce. Archimandrita Zachachiáš (Zacharou) je žákem starce Sofronije a duchovním otcem v Monastýru svatého Jana Křtitele v Essexu. 

Otče, dovolte mi otázku. Líbilo se mi, jak jste řekl, že bez Boží lásky je každá láska sebedestruktivní. Mohl byste to prosím víc rozvést? 

Nemůžeme milovat Boha jen tak. Nejprve se musíme naučit pokoře. Bez pokory nemůžeme mít skutečnou lásku. A opak je taky pravdou: když je někdo pyšný, nemůže milovat. Je naplněn pouze sám sebou. Ani s ním nechcete mluvit, protože víte, že jím nic nepronikne. Není v něm pro nic jiného místo. A abychom získali skutečnou lásku, musíme nejprve uprázdnit sami sebe, musíme v sobě vytvořit prostor pro lásku. (…)

Dovolte mi říct jeden příklad. Přišla za mnou mladá dáma – lékařka, která pracuje v nemocnici, a svěřila se mi: „Nemůžu dál zůstat v zaměstnání, protože ředitel kliniky se ke mně chová velmi sprostě. Už tam nemůžu dál pracovat, myslím, že dám výpověď.“ Řekl jsem jí: „Dobře, ale zkusme ještě udělat malý experiment. Zůstaň na svém místě, ale zkus změnit sama sebe.“ „Jak?“ zeptala se. „Začni se takto modlit: Pane, děkuji ti, že mi skrze tohoto muže ukazuješ, jak daleko od Tebe je mé srdce. A já stále nemám klid.“ Začala se tedy tímto způsobem modlit a po dvou týdnech za ní přišel ředitel kliniky a řekl jí: „Buď jsi někdo úplně jiný, nebo jsem udělal chybu já.“ A všechno se změnilo. Od té doby byl mezi nimi naprostý soulad ve spolupráci.

Vše je tedy otázka víry. Pokud uvažujeme lidským způsobem a na psychologické úrovni, není cesty ven. Ale jiné je, pokud dokážeme to, co nás učí naši Otcové.

Řeknu vám příběh, který nám zanechali Otcové pouště. Za svatým Pimenem přišel jeden poslušník a povídá: Otče, myslím, že jsem dosáhl stavu ustavičné modlitby. Světec se na něho podíval a řekl: „A myslíš, že je to velká věc? Velká věc je, když se ponížíme před každým stvořením.“

Takto uvažují naši Otcové. Když dokážeme být pokorní před druhým člověkem, zcela jistě mu pomůžeme v tom, aby zušlechtil svoje svědomí. A potom bude náš vzájemný vztah jiný. (…)

Nesmíme zapomenout, že Pán přinesl tak velké a absolutní vítězství, protože se ponížil pod úroveň nás všech, sestoupil až na samé dno pekla, aby povznesl celé stvoření do nebe. A pokud s Ním chceme sdílet toto vítězství, musíme následovat stejnou cestu. Nejprve s Ním musíme sestoupit dolů a on nás znovu pozdvihne, až nastane správný čas. On jediný ví, kdy to pro nás bude dobré.

Otče, ale jakým způsobem můžeme získat tuto pokoru?

Následováním Božích přikázání. Všechna říkají totéž: Když tě někdo uhodí na pravou tvář, nastav mu druhou. A když tě někdo donutí jít jednu míli, jdi s ním dvě. To je přece šílené. Boží láska se v tomto světě projevila jako šílenství. Bůh zemřel za své nepřátele, protože hřích je nepřítel Boha. A my všichni jsme hříšní. Přesto za nás všechny zemřel. A toto pokračuje stále dál. Během svaté liturgie se shromažďujeme jako Boží nepřátelé. A přesto nám Bůh ve svatých tajinách dává to nejcennější – svůj věčný život. Takže všechna Jeho přikázání reálně ukřižovávají naši tělesnou mysl a osvěcují nás, abychom následovali tuto cestu. 

Všechna Boží přikázání mají stejnou vlastnost – změnit naši mysl. Protože naše mysl nemá nic společného s Boží myslí. Naše myšlenky jsou tak vzdálené od Božích myšlenek. A naše způsoby jsou tak vzdálené těm Jeho. Jak řekl prorok Izajáš: „jako je země vzdálená od nebe.“ (…) Proto musíme ukřižovat svou tělesnou mysl, abychom získali mysl Kristovu. A v tom je krása pokání. Když se kajeme a důvěřujeme přikázáním našeho Pána, křižujeme svou tělesnou mysl a nevkládáme už důvěru v sebe, ale v Něho, o němž věříme, že vzkřísí mrtvé. 

Nevím, jestli jsem to dobře vysvětlil. Ale přikázání to dokážou. Když budeme vůči nim pozorní, ony nás určitě dovedou na správnou cestu. 

Žádné komentáře:

Okomentovat