Většina těchto kmenů praktikuje svoje původní náboženství,
spjaté s přírodním způsobem života. (Pygmejové – na rozdíl od převládajícího
afrického obyvatelstva Bantu – byli výhradně lovci závislými na ekosystému
pralesa, nikoli zemědělci). Ve východní části Republiky Kongo (tedy nejdál od
„civilizace“) však místní kmen Baâka v poslední době hromadně přijímá
pravoslaví, aniž by se zříkal tradičního způsobu obživy. Kromě obyvatel, kteří
přesídlili do dvou okrajových čtvrtí města Impfondo, žijí Pygmejové dál v
malých vesnicích v džungli a živí se lovem zvěře (od ryb po antilopy) a sběrem
tropického ovoce a medu z divokých včel.
Pygmejové přestupují na pravoslaví spontánně, protože nijak
nezasahuje do jejich přirozeného prostředí a v obřadech, oslavujících
Stvořitele uprostřed nedotčené nádhery stvoření, vidí smysl odpovídající jejich
životu. Zcela jiná situace je v zemích jako Uganda, Rwanda či Burundi, kde
musely původní pralesy ustoupit zemědělské činnosti, a Pygmejové se – zbaveni
zdroje obživy a vytrženi ze svého prostředí – nedokáží vyrovnat s novými
podmínkami. V Kongu naopak otevřeně přijímají pravoslavnou tradici, kterou
včleňují do svých zvyků. Jeromonach Theologos, který mezi Pygmeji působí, například popisuje, jak se
vydal do jedné z vesnic, aby sloužil panychidu za zesnulou ženu. Celá vesnice
(přibližně sto padesát lidí) byla shromážděna kolem její chýše. Zesnulá ležela
uvnitř na skromném loži, obklopena svými nejbližšími a s ikonou Přesvaté Bohorodice
po svém boku. Jedna z žen odháněla z její tváře dotírající tropický hmyz pomocí
vějíře, čerstvě spleteného ze zelených listů pralesa. Po modlitbě,
vyprovázející duši zesnulé z tohoto světa, začaly vesničanky, oděné do sukní z
listoví, tančit a zpívat pohřební písně.
Pygmejové se sjednocují s pravoslavím prostřednictvím
hromadných křtů v řece Oubangui, jež pramení u hranic se Středoafrickou
republikou a vlévá se několik set kilometrů jižně do Konga. Během nich se křtí
obvykle několik desítek katechumenů – Pygmejů i dalších obyvatel oblasti
dohromady. Obřad, trvající přibližně tři hodiny, vykonává otec Theologos a
někdy osobně biskup Panteleimon, který cestuje do Impfonda ze vzdálené
metropole Brazzaville vnitrostátním letem. Jiná cesta do džungle není možná.
Vladyka Panteleimon spravuje eparchii o rozloze čtyřikrát větší
než Česká republika, přičemž většina území je pokryta neprostupným pralesem. Snaží
se adaptovat pravoslaví na zdejší podmínky, aniž by ztratilo cokoli ze své
osobitosti. Naopak – působením v Africe se pravoslaví navrací k přirozenosti
prvotní církve. Křtí se v místních řekách, káže na každé bohoslužbě, probíhají
poctivé katecheze. Křest smývá osobní hříchy člověka, ne však celou kulturu,
jíž stejně jako okolní stvoření prozařuje Boží milost. Vladyka Panteleimon
takto vzpomíná na své setkání s Pygmeji: „Během liturgie na neděli Uctívání
svatého kříže bylo podáno svaté přijímání sedmadvaceti nově pokřtěným a po té
téměř všem věřícím. Po kázání následovalo pohoštění. Pygmejové během něho tančili
a vyzpívali všechnu svou radost ve své vlastní, jedinečné tradici.“
Chrám svatého Marka, apoštola Afriky, v Impfondu je velmi
skromný. Jedná se vlastně o dům, jehož největší místnost slouží jako svatyně.
Svými rozměry už dávno přestal stačit počtu věřících. Proto biskup Panteleimon
usiluje o vybudování většího chrámu spolu se školou přímo v centru města.
Tomuto spojení duchovního života se vzděláváním se nebrání ani politická
reprezentace, která biskupův záměr podpořila. Vladyka chce, aby chrám odrážel
ráz místní krajiny. I v tom vnímá odkaz prvních století: tedy jednoduchá stavba
z červených afrických cihel s taškovou střechou a nízkým dřevěným
ikonostasem, vyřezaným zdejšími řezbáři. Zároveň v něm budou slouženy svaté
tajiny ve své liturgické plnosti tak, aby byla země Pygmejů dále
posvěcována.
Žádné komentáře:
Okomentovat