úterý 31. března 2015

Sv. Paisios Svatohorec – O otci Pachomiovi




Trápí mě svědomí, že jsem si nezapisoval poznámky o ctnostných otcích, kteří ještě nedávno žili a o nichž mně pověděli zbožní starci, když jsem byl jako mnich pouhým začátečníkem. A také je mou velkou nedbalostí, že jsem neuchoval ve své paměti všechny ty božské události, jež tito svatí starci zakusili a o kterých mně ve své prostotě pověděli, aby mně duchovně pomohli.

Otcové oněch dnů v sobě měli velkou víru a prostotu. I když byli většinou nevzdělaní, obdrželi trvalé Boží osvícení díky své pokoře a zápalu pro duchovní boj. Zatímco se v naší době zvyšuje vzdělání, logika od základů otřásá vírou lidí a naplňuje jejich duše otázkami a pochybnostmi. Z toho přirozeně vyplývá, že jsme připraveni o zázraky, neboť ty jsou přímo zakoušeny a nemohou být logicky vysvětleny.

Tento strašný sekulární duch, převládající v moderním člověku, který obrátil celou svou pozornost k tomu, aby žil lépe, snadněji a pohodlněji, naneštěstí zasáhl i ty nejduchovnější lidi; i oni se snaží stát se svatými s menší námahou – ale k tomu nikdy nedojde, protože „svatí vydali krev a obdrželi ducha.“ Zatímco se dnes radujeme z velkého návratu ke svatým otcům a k mnišství a obdivujeme úctyhodné mladé lidi, kteří se oddali vysokým ideálům, zároveň se trápíme, protože vidíme, že tento dobrý materiál nenachází vhodný duchovní kvas; tím pádem duchovní těsto nekyne a stává se z něho jen nekvašený chléb.

Dříve, dokonce před pouhými dvaceti lety, oplývala „Zahrada Matky Boží“ (Svatá Hora Athos - pozn. překl.) stále ještě prostotou. Vůně prostoty otců přitahovala bohabojné lidi jako včely a živila je, zatímco oni potom předávali toto duchovní požehnání dalším lidem pro jejich užitek. Kamkoli jste šli, slyšeli jste vyprávět prosté příběhy o zázracích a o nebeských událostech, které otcové považovali za naprosto přirozené.

Pokud jste žili v takovéto duchovní atmosféře plné milosti, ani vás nenapadlo pochybovat o tom, co jste slyšeli, neboť jste byli sami její součástí. Nenapadlo vás si tyto nebeské události zapisovat nebo si je uchovávat v paměti pro další generace, protože jste si mysleli, že tento svatootcovský způsob života bude pokračovat dál. Netušili jsme, že za pár let bude většina lidí deformována přílišným vzděláním – neboť budou vyučování v ateistickém, nikoli Božím duchu, který posvěcuje vnější vzdělání – a bezvěrectví dosáhne takových rozměrů, že zázraky budou považovány za pohádky z dávných dob. Pochopitelně, když je lékař ateistou a vyšetřuje světce nejrůznějšími vědeckými prostředky (například rentgenem apod.), nebude nikdy schopen rozpoznat Boží milost. Zahlédne ji pouze tehdy, pokud bude i v jeho nitru přítomna svatost.

Abych o ní podal přesnější obraz a přiblížil čtenářům svatootcovského ducha, rozhodl jsem se poukázat na případy několika prostých starců (...)

V ivironském skitu žil starec Pachomios. Každý mohl jasně rozpoznat svatost, vyzařující z jeho tváře. Tento starec byl velmi prostý, zcela nevzdělaný, avšak plný milosti. Když přišel do chrámu, nikdy se neposadil, zůstal stát a pronášel Ježíšovu modlitbu – dokonce i během všenočního bdění. Kdykoli se ho někdo zeptal, v které části se zrovna bohoslužba nachází, odpověděl mu: „Otcové čtou žaltář.“ Všechno nazýval žaltářem. O zpěvu nevěděl vůbec nic, znal pouze paschální tropar Vstal z mrtvých Kristus. Vždy byl ochotný konat vůli druhých lidí, sám žádnou vůli neměl.

Ať jste měli jakékoli starosti, stačilo se podívat na otce Pachomia a starosti zmizely. Každý ho miloval, dokonce i hadi, kteří mu důvěřovali a neodplazili se pryč, když ho uviděli. A kolem skitu jich žilo hodně, protože zde byla voda. Ostatní otcové se hadů báli, ale otec Pachomios k nim přicházel s úsměvem, bral je do rukou a dával za plot.

Jednoho dne, když spěchal do kelie Markova bratrstva, narazil cestou na velkého hada. Ovázal si ho kolem pasu, aby dokončil to, co měl, a pak ho odložil stranou. Jakmile to uviděl otec Jakub, vyděsil se. Otec Pachomios se tomu divil a později mi řekl:

„Nechápu, proč se hadů všichni tolik bojí. Náš otec Ondřej se bojí dokonce i štírů! Já je sbírám ze zdí do dlaní a vyhazuji ven z kelie. Teď, když už se mi od Parkinsonovy nemoci třesou ruce, tahám po venku jenom velké hady.“

Zeptal jsem se ho: „Jak to, že vás ti hadi nekousnou, otče?“

„Kristus kdesi napsal na kus papíru, že pokud máš víru, můžeš sbírat hady a štíry a oni ti neuškodí“ (L 10, 19).

Tento světec spočinul v Pánu 22. října 1967, rok před starcem Tichonem. Později o něm budu psát, stejně jako o dalších spravedlivých otcích, kteří usilovali o filotimo* v Zahradě naší přesvaté Paní a byli očištěni s pomocí Dobré Matky, Čisté Panny. Stali se Kristovými vojáky, přemohli vášně a vyhubili nepřítele – ďábla. Kristus toto „komando“ naší Církve odměnil korunou neporušitelnosti. 

Mnohé z nich jsem přímo znal, ale naneštěstí jsem je nenapodoboval, a proto teď za nimi velmi zaostávám. Z celého srdce si přeji, aby ti, kdo o nich budou číst, jejich hrdinské činy napodobovali a aby je poprosili, aby se za mě, ubohého Paisia, pomodlili. Amen.


Přeloženo z knihy Athonite Fathers and Athonite Matters (Souroti, Thessaloniki 2002, s. 15–17, 21–23).

*filotimo – těžko přeložitelný výraz, který sám starec Paisios charakterizoval takto: „Filotimo je destilace dobroty, láska projevovaná pokornými lidmi, z níž byla odstraněna veškerá stopa po egu. Jejich srdce jsou naplněna vděčností vůči Bohu a bližním. Pro svou duchovní jemnost se tito lidé snaží oplatit i to nejmenší dobro, jež je jim prokazováno.“

Žádné komentáře:

Okomentovat